Smrk Old Tjikko ve Švédsku možná žije už 9 500 let. Jeho kmen je přitom mnohem mladší

V únoru 2023 zasáhla švédské hory zimní bouře. Odnesl to i jeden docela nenápadný smrk, kterému se ulomila přibližně metrová špička. Nebýt jeho pověsti, nejspíš by se o celé události nikdo ani nedozvěděl. Šlo totiž o Old Tjikko, strom, pod kterým vědci objevili dřevo staré přibližně 9 550 let. A protože se domnívají, že může jít o pozůstatky jeho dávných kmenů, bývá tento smrk označován za jeden z nejstarších na světě. Zlomený vrchol by tak rozhodně nebyl první pohromou, se kterou se musel vypořádat.

Old Tjikko roste v národním parku Fulufjället na západě Švédska, kousek od norských hranic. Krajina je tam dost drsná. V zimě se musí stromy vyrovnávat hlavně se silným větrem a sněhem, který se na některých místech udrží ještě počátkem léta. Kdo se tu vydá na procházku, narazí i na smrky, které by v běžném lese vypadaly dost nezvykle. Místo rovného kmene mají někdy jen pokřivené větve, které se rozrůstají do stran nebo leží přímo na zemi.

Ani Old Tjikko není žádný velikán. Dosahuje výšky zhruba pěti metrů a jeho koruna má do pravidelnosti daleko. Kdybyste nevěděli, na co se díváte, možná byste kolem něj prošli bez většího zájmu. Právě pod tímto stromem se ale uchovaly pozůstatky dřeva z doby, kdy se ve Skandinávii teprve začínaly vytvářet první lesy po době ledové.

Výzkumu zdejší vegetace se už řadu let věnovali Lisa Öbergová a Leif Kullman. V roce 2005 zkoumali také smrky rostoucí na Fulufjälletu. Pod jedním z nich objevili staré dřevo, které zůstalo zachované v půdě. Protože se zabývali mimo jiné tím, jak se v minulosti posouvala hranice lesa, podobné pozůstatky je pochopitelně zajímaly. Mohly totiž napovědět, jak dávno už na zdejších svazích rostly stromy. Vzorky proto nechali datovat radiokarbonovou metodou.

Výsledky se od sebe značně lišily. U jednoho kusu vyšlo stáří kolem 385 let, další pocházely z doby před zhruba 5 600 a 9 000 lety. Nejstarší nalezené dřevo však mělo přibližně 9 550 let. To už bylo něco, co stálo za pozornost. Znamenalo to totiž, že na místě dnešního smrku rostly stromy už krátce po skončení poslední doby ledové.

Öbergová s Kullmanem začali uvažovat, jestli náhodou nejde o pozůstatky jednoho a téhož jedince. Nikoliv samozřejmě jednoho kmene, ten by tak dlouho nevydržel. U smrků však může nový kmen vyrůst i z větve starého stromu, takže jeho odumření nemusí nutně znamenat konec celé rostliny.

Zpráva o neobvyklém nálezu se v roce 2008 dostala i mimo odborné kruhy a o švédském smrku se začalo psát v zahraničí. Do povědomí veřejnosti se tehdy dostalo také jeho jméno Old Tjikko. Jeho druhá část pochází od sibiřského huskyho Tjikka, který patřil Lise Öbergové a doprovázel ji při výzkumných výpravách. Pes už tehdy nežil, jeho jméno se ale díky švédskému smrku stalo známým daleko za hranicemi Skandinávie.

Většina z nás si pod stářím stromu představí počet let, po které roste jeho kmen. U některých dřevin se takový věk dá docela dobře určit pomocí letokruhů. Jenže u Old Tjikka je situace jiná. Jeho současný kmen má podle správy národního parku jen několik stovek let. S pozůstatky starými přes devět tisíc let tedy nemůže mít společné to, že by šlo o stále stejné dřevo.

Smrky se obvykle rozmnožují semeny. Z těch vyrostou nové stromky, které už představují samostatné jedince. Někdy si ale mohou pomoci i bez semen. Pokud se některá spodní větev ohne až k zemi a zůstane na ní ležet, může postupně pustit kořeny. Z takové větve pak začnou vyrůstat nové výhony.

Říká se tomu hřížení a zahrádkáři podobný postup běžně využívají při množení rostlin. V horách může všechno zařídit příroda sama. Stačí třeba pořádná sněhová nadílka, která ohne spodní větev a přitiskne ji k půdě.

Zakořeněná větev časem zesílí a může z ní vyrůst další kmen. Původní strom mezitím zestárne, zlomí se nebo odumře. Nová část už ale má vlastní kořeny a roste dál. Navenek to může vypadat, že jeden strom zahynul a na jeho místě vyrostl jiný. Ve skutečnosti jde ale stále o pokračování původní rostliny, protože nový kmen nevznikl ze semene.

A co když se taková obnova opakuje znovu a znovu? Právě tím si vědci vysvětlovali mimořádné stáří Old Tjikka. Předpokládali, že na stejném místě mohly po tisíce let vyrůstat nové kmeny, zatímco ty staré postupně zanikaly.

Odtud pochází i často opakované tvrzení, že švédský smrk má kořeny staré 9 550 let. To ale není úplně výstižné. Ani jednotlivé kořeny nevydrží neomezeně dlouho. Také ony se postupně obnovují, takže za několik tisíc let může rostlina vyměnit všechny své původní části.

Důležité je něco jiného. Pokud každý nový kmen vznikl vegetativním rozmnožováním toho předchozího, jde geneticky stále o stejného jedince. Botanici pro něj používají označení klon. A právě takovým klonálním stromem by měl být Old Tjikko.

Old Tjikko zřejmě nevypadal vždycky jako dnes. Podle vědců mohl dlouhá období přežívat v podobě nízkého, rozložitého keře. Kdo někdy viděl stromy rostoucí vysoko v horách, nejspíš si všiml, že se jim často příliš nechce do výšky. Nejde o náhodu. Čím vyšší strom je, tím víc ho trápí vítr a mráz. Větve těsně nad zemí naproti tomu mohou strávit značnou část zimy schované pod sněhem. Ten je chrání před prudkými teplotními výkyvy a vysušováním.

Právě proto se v horách objevují smrky, jejichž větve se rozprostírají do stran, zatímco pořádný vzpřímený kmen skoro nemají. Někdy takový strom připomíná houští, které se pomalu rozlézá po okolí. Pro zakrslé a pokroucené dřeviny tohoto typu se používá výraz Krummholz.

Old Tjikko mohl podle vědců v této podobě strávit značnou část své existence. V chladnějších obdobích se držel při zemi, zatímco za příznivějšího počasí některé výhony vyrůstaly do výšky. Současný kmen se měl začít výrazněji rozvíjet během oteplování ve 20. století, kdy se podmínky pro růst stromů v oblasti zlepšily.

Kdybychom tedy Old Tjikka mohli navštívit třeba před třemi nebo pěti tisíci lety, nejspíš bychom na jeho dnešním místě žádný pětimetrový smrk nenašli. Místo něj by se tam možná krčily větve nízko nad zemí, místy přitisknuté k půdě a postupně vytvářející nové kořeny.

Pokud je odhad stáří správný, začíná historie tohoto smrku nedlouho po poslední době ledové. Tehdejší Skandinávie se od té dnešní dost lišila. Led z rozsáhlých území postupně mizel a na místech, která byla ještě poměrně nedávno zaledněná, se začaly uchycovat rostliny. Později přibývaly také stromy. Podnebí se v dalších tisíciletích mnohokrát změnilo a s ním se proměňovala i zdejší vegetace.

Zajímavý je ovšem i samotný nález smrkového dřeva, bez ohledu na to, zda patřilo jednomu jedinci. Dlouho se totiž předpokládalo, že se smrk ztepilý rozšířil do velké části Skandinávie až podstatně později. Nález z Fulufjälletu ovšem ukázal, že přinejmenším na některých místech rostly smrky už krátce po konci doby ledové.

Číslo 9 550 let se s Old Tjikkem spojuje tak často, že ho řada lidí považuje za prokázaný údaj. Ve skutečnosti se ale zatím nepodařilo zjistit, zda je dnešní smrk opravdu pokračováním jedince, který na tomto místě rostl už před tisíci lety.

Radiokarbonová metoda určila stáří nalezených kusů dřeva. Neřekla však nic o jejich genetické příbuznosti se současným stromem. Přestože tedy známe dobu, ze které pozůstatky pocházejí, stále není jisté, komu patřily. Na tomtéž svahu se totiž mohlo během tisíciletí vystřídat několik různých smrků. Jeden vyrostl ze semene, po nějaké době zahynul a třeba až po mnoha letech se nedaleko uchytil další. Jejich zbytky by se postupně ukládaly do půdy. Kdybychom je dnes objevili, mohli bychom snadno získat dojem, že patří jedinému dlouhověkému stromu.

Právě na tuto možnost upozornil v roce 2015 německý badatel Gordon Mackenthun. Ve své odborné práci namítal, že spojovat dávné dřevo s živým smrkem pouze na základě místa nálezu nestačí. Chybí totiž přímý důkaz, že všechny tyto pozůstatky náležely jedné genetické linii.

Kullman a Öbergová s takovým výkladem nesouhlasili a za pravděpodobnější považovali opakované obnovování původního smrku. Poukazovali na to, že pozůstatky dřeva různého stáří ležely přímo pod dnešním stromem, a také na schopnost horských smrků zakořeňovat prostřednictvím větví.

Jistotu tedy nemáme. Nejstaršímu nalezenému dřevu je přibližně 9 550 let, ale aby se stejný věk mohl připsat i dnešnímu Old Tjikkovi, museli bychom vědět, že jde skutečně o pokračování původního stromu. A právě to zatím nebylo prokázáno.

Záleží také na tom, co si vlastně představujeme pod označením nejstarší strom světa. Například v Severní Americe rostou borovice osinaté, jejichž kmeny jsou staré více než čtyři tisíce let. V jejich případě lze věk zjistit podle letokruhů. Old Tjikko je jiný případ. U něj by se nepočítalo stáří dnešního kmene, ale doba, po kterou se mohl jeden genetický jedinec postupně obnovovat.

Se zveřejněním objevu začali do Fulufjälletu přicházet také turisté, kteří by jinak o zdejší horské smrky nejspíš ani nezavadili. Pro mnohé se Old Tjikko stal hlavním důvodem návštěvy národního parku. Není těžké pochopit proč. Možnost spatřit něco, co možná žije od konce doby ledové, člověka přece jen láká.

Jenže horská příroda se z poškození vzpamatovává pomalu. Kolem smrku tak začala přibývat vyšlapaná místa, na kterých dříve rostly lišejníky a další drobné rostliny. A protože se někteří návštěvníci snaží dostat až ke kmeni, hrozí také poškození kořenů. Právě těm přitom strom vděčí za to, že dokáže získávat vodu a živiny i v tak náročném prostředí.

Lisa Öbergová už před několika lety upozorňovala, že návštěvníci okolí Old Tjikka značně poničili. Správa národního parku proto žádá, aby turisté zůstávali na vyznačené stezce a strom si prohlíželi z odstupu.

Ani horské počasí ho samozřejmě nešetří. V únoru 2023 přišel během zimní bouře o kus vrcholu dlouhý přibližně jeden metr. Ulomená část byla později nalezena a dnes je k vidění v návštěvnickém centru národního parku.

Samotný Old Tjikko ale roste dál. Je docela možné, že jednou odumře i jeho dnešní kmen a některá ze zakořeněných větví vytvoří nový. Pokud se ovšem skutečně jedná o tisíce let přežívající klon, nebude to v jeho historii nic neobvyklého.

A možná je celé tajemství slavného smrku mnohem prostší a současný strom je starý jen několik stovek let. Ani pak by ovšem nález nebyl bezvýznamný. Vždyť pod tím nenápadným, trochu pokrouceným smrkem ležely pozůstatky dřeva z doby, kdy se ve Skandinávii teprve začínaly vytvářet lesy.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://journalhosting.ucalgary.ca/index.php/arctic/article/view/67146/51058

https://www.nicolaihowalt.com/writings/old-tjikko/

https://www.atlasobscura.com/places/old-tjikko

https://www.sverigesnatur.org/intervju/hittade-det-aldsta-tradet/

https://ca1-tls.edcdn.com/Linnean_Vol-31_2_-Oct-2015_WEB.pdf?v=1465228556

https://www.svt.se/nyheter/lokalt/dalarna/avbrutna-toppen-pa-varldens-aldsta-trad-old-tjikko-har-hittats–5j4p4t