Od Little Bighornu k 2. světové válce: život Joea Medicine Crowa, posledního válečného náčelníka

Joe Medicine Crow patří k těm osobnostem, u nichž člověk rychle zjistí, že jednoduchá nálepka nestačí. V novinových titulcích bývá připomínán hlavně jako „poslední válečný náčelník kmene Crow“ nebo jako indiánský veterán z druhé světové války, který v Evropě splnil staré válečnické skutky svých předků. To je pravda, ale zároveň je to jen část mnohem většího příběhu. Byl také historikem, antropologem, autorem, veřejným řečníkem a mužem, který po desítky let sbíral vzpomínky svého národa tak systematicky, že se z něj stal jeden z nejdůležitějších strážců paměti Apsáalooke, tedy kmene, který Evropané začali nazývat Crow (Vraní Indiáni, Absarokové). Už za života o něm někteří lidé říkali, že když si s ním podáte ruku, jako byste se dotýkali 19. století. Nebylo to přehnané. Jako dítě totiž ještě poslouchal přímé vyprávění lidí, kteří pamatovali dobu před rezervací i bitvu u Little Bighornu.

Narodil se 27. října 1913 poblíž Lodge Grass v Montaně a zemřel 3. dubna 2016 v Billings, tedy ve věku 102 let. Prožil víc než celé století amerických dějin a během toho století zažil téměř všechno, co mohlo proměnit život původních obyvatel Severní Ameriky: dobu, kdy ještě žili lidé narození před nuceným usazením do rezervací, éru internátních škol a asimilačních tlaků, druhou světovou válku, postupné zviditelňování indiánských hlasů ve veřejném prostoru i pozdější snahu o kulturní obnovu. Zároveň byl prvním členem svého kmene, který získal magisterský titul, a později i uznávanou autoritou v otázkách dějin Crowů a bitvy u Little Bighornu.

Aby dával život Joe Medicine Crowa smysl, je potřeba nejdřív napsat něco o jeho národu. Crowové si sami říkají Apsáalooke. Ten název se obvykle vykládá jako „Děti velkozobého ptáka“, zatímco anglické označení Crow, tedy Vrány, je zjednodušené a nepřesné evropské převzetí. Crowové patří k prérijním národům a historicky obývali rozsáhlé oblasti kolem řeky Yellowstone a jejích přítoků, v krajině dnešní Montany, Wyomingu a částečně Jižní Dakoty. Podle odborných shrnutí i podle vlastní crowovské tradice se odštěpili od Hidatsů a přesunuli se západním směrem, přičemž se postupně stali jedním z velkých koňských národů severních plání. Jejich svět byl postavený na pohybu, lovu bizonů, znalosti krajiny, síle příbuzenských vazeb a prestiži získané skutky, ne prázdnými tituly.

Důležité je i to, že Crowové nebyli beztvará masa „indiánů z prérií“, jak to někdy působí v některých článcích. Měli vlastní dějiny, vlastní politické dělení i vlastní velmi přesný vztah k území. Tradičně se rozlišovaly tři větve, Mountain Crow, River Crow a Kicked In The Bellies, a jejich krajina nebyla jen hospodářským zázemím, ale i mapou paměti. V crowovském myšlení nebyla země něčím, co člověk jen vlastní; byla prostorem, v němž jsou uloženy příběhy, obřady, posvátná místa i identita. Když Joe Medicine Crow později celý život mluvil o minulosti svého lidu, nemluvil o ní jako o mrtvé historii. Mluvil o něčem, co má pevné ukotvení v zemi, jazyce a vzpomínkách starších.

Crowové navíc patřili k těm národům, které v 19. století volily pragmatickou strategii přežití. V konfliktech na pláních se ocitali mezi dalšími silnými kmeny a postupujícím americkým státem. Jejich vedení, zejména slavný Plenty Coups, pochopilo, že přímý odpor za každou cenu může vést ke zkáze, a snažilo se zachovat aspoň část země a kontinuity kmene. To neznamenalo kapitulaci ducha, ale tvrdé rozhodování v podmínkách, které si Crowové sami nevybrali. Joe Medicine Crow vyrůstal právě ve světě, který už byl rezervací, ale ještě si pamatoval dobu před ní. A to je pro pochopení jeho osobnosti zásadní. Byl dítětem přelomu: v jednom domě se ještě vyprávěly příběhy z éry lovů a válečných výprav, zatímco venku už existoval svět amerických škol, úřadů a armády.

Joe Medicine Crow se narodil Leovi Medicine Crowovi a Amy Yellowtailové. V crowovské společnosti hrála velkou roli matrilineární příbuznost, tedy vazby vedené po ženské linii, a právě ty určovaly společenské postavení i zakotvení člověka v komunitě. Zároveň ale vyrůstal obklopen výraznými postavami z obou stran rodiny. Jeho dědeček a další příbuzní byli nositeli prestiže, která nepocházela z úřední funkce, ale z činů a pověsti. Jeho nevlastní dědeček White Man Runs Him byl jedním ze skautů generála Custera a přímým svědkem bitvy u Little Bighornu. Joe ho osobně znal a jako chlapec slyšel jeho vyprávění. Kromě něj znal i další staré scouty a veterány tehdejší éry. Joe Medicine Crow nečetl o starém světě jen v archivech, on jej ještě zastihl v živé lidské paměti.

Podle pozdějších vzpomínek byl odmala veden k disciplíně a odolnosti. Jeden ze zdrojů připomíná, že ho dědeček Yellowtail cvičil k fyzické i duševní tvrdosti už od šesti nebo sedmi let, mimo jiné i běháním naboso v zimě, aby zesílil na těle i na duchu. Dnes to může znít drsně, ale v tehdejším crowovském pojetí šlo o přípravu na život, který člověku nic neodpustí. Medicine Crow později sám říkal, že právě tohle rané vedení mu ve válce pomohlo. Nebylo to „indiánské moudro“ do motivační knihy, ale velmi praktická škola vytrvalosti.

U Joea Medicine Crowa je pozoruhodné, že vzdělání pro něj neznamenalo odchod od vlastního národa, ale naopak prostředek, jak jeho příběh lépe uchovat. Začal studovat na Bacone College v Oklahomě, poté pokračoval na Linfield College v Oregonu a nakonec na University of Southern California. Magisterský titul z antropologie získal v roce 1939 a stal se tak prvním členem kmene Crow, který dosáhl na titul tohoto typu. Jeho diplomová práce nesla název The Effects of European Culture Contacts Upon the Economic, Social and Religious Life of the Crow Indians a bývá dodnes označována za zásadní text ke studiu crowovské společnosti. Později dokončil i doktorské kurzy, ale doktorát už nedopsal, protože do jeho života vstoupila válka.

Ve 30. letech nebylo vůbec samozřejmé, aby mladý muž z rezervace došel až na takovou univerzitu a zároveň si uchoval přirozenou autoritu i doma. Mnoho vzdělávacích institucí pro původní obyvatele tehdy fungovalo především jako nástroj asimilace: měly člověka „převychovat“, uhladit, oddělit od jazyka, od obřadů i od rodiny. Medicine Crow šel jinou cestou. Naučil se jazyk akademie a amerických institucí, ale neztratil jazyk svého lidu. Právě tím se později lišil od mnoha jiných vzdělaných lidí: nebyl jen prostředníkem směrem ven, ale i dovnitř. Uměl převádět svět Crowů do srozumitelného jazyka pro neindiánské publikum.

Joe Medicine Crow nežil jen veřejnou rolí historika a řečníka. Měl i vlastní rodinný život, který bývá v kratších shrnutích často odsouván do pozadí. Podle dostupných životopisných zdrojů se roku 1947 oženil s Glorií Morrisonovou, která zemřela v roce 2007. Měl několik potomků; v životopisných a nekrologických textech se uvádějí mimo jiné Ron Medicine Crow, Vernelle Medicine Crow, Diane Reynoldsová a Garnet Watan. V některých novinových nekrolozích se seznam přeživších liší v detailech podle toho, jak jednotlivá média zachytila předchozí vztahy a rodinné vazby, ale podstatné je, že nešlo o osamělého muže odtrženého od běžného života. Měl rodinu, závazky i každodenní starosti a povinnosti jako my všichni.

Z pozdějších svědectví navíc vyplývá, že byl hluboce věřící baptista a vedl i mužskou nedělní školu. Medicine Crow byl popisován jako někdo, kdo žije ve dvou světech a snaží se z obou vzít to dobré. V jedné osobě se tak potkával crowovský tradiční svět, americké vzdělání, vojenská zkušenost i křesťanská víra. A podle lidí, kteří ho znali, z toho nevznikal vnitřní rozpor, ale spíš zvláštní klid a schopnost hledat průsečík místo konfliktu. I proto o něm USC po letech mluvila jako o muži, který se z válečného náčelníka stal i jakýmsi náčelníkem klidu a míru.

Právě tady vzniká nejvíc nepřesností. Joe Medicine Crow se nestal „vůdcem kmene“ v tom smyslu, že by byl zvoleným předsedou Crow Nation nebo hlavním politickým představitelem kmene v moderním administrativním smyslu. Nebyl tedy kmenovým předsedou, šéfem rady ani něco jako prezident kmene. To, co získal, bylo tradiční postavení válečného náčelníka, tedy war chief. V crowovském světě šlo o čest, prestiž a potvrzení osobní statečnosti podle starých pravidel. Nebyla to politická funkce, ale titul vycházející z uznaných činů. Proto je přesnější říct, že se stal posledním crowovským válečným náčelníkem, ne prostě „náčelníkem kmene“.

Podmínky pro získání takového postavení byly čtyři. Muž se musel dotknout nepřítele nebo projevit odvahu tváří v tvář protivníkovi, aniž by šlo nutně o zabití. Musel nepřítele odzbrojit. Musel vést úspěšnou válečnou výpravu. A musel vstoupit do nepřátelského tábora a odvést odtud koně. V době luků, kopí a koňských nájezdů to byly srozumitelné skutky. Ve dvacátém století, v éře tanků, kulometů a zákopů, se zdály skoro nemožné nebo anachronické. Jenže Joe Medicine Crow je během druhé světové války opravdu splnil. Tím si vysloužil postavení, které už po něm pravděpodobně nikdo další získat nemohl, protože historické podmínky, v nichž tato tradice vznikla, definitivně zmizely.

Do americké armády vstoupil v roce 1943, poté, co předtím pracoval i v loděnicích v Bremertonu. Sloužil jako průzkumník u 103. pěší divize. To samo o sobě znamenalo nebezpečnou službu. Průzkumník jde dopředu, pohybuje se v nejistotě, často v malém počtu a s omezenými informacemi, a jeho chyba se obvykle neodpouští. Medicine Crow navíc podle vzpomínek nosil pod uniformou válečné malování a pod přilbou žlutě natřené orlí pero, které mu dal medicinman spojený se Sun Dance. Do války nešel jako člověk, který svůj původ odložil v šatně. Šel do ní jako Crow, který slouží v americké armádě.

Jeden z nejznámějších příběhů z jeho války se týká přímého střetu s mladým německým vojákem. Podle vyprávění se s ním setkal prakticky tváří v tvář, došlo k zápasu a Medicine Crow ho odzbrojil. Tím splnil hned dvě tradiční podmínky: kontakt s nepřítelem a odebrání zbraně. Jiné líčení připomíná, že vojáka nakonec nezabil. Právě v tom je dobře vidět rozdíl mezi hollywoodskou představou „bojovníka“ a prérijní logikou cti. Nešlo nutně o zabití, ale o prokázanou odvahu.

Další čin se odehrál v situaci, kdy vedl své muže přes minové pole a pod palbou, aby se dostali k americkým liniím, doplnili munici a vrátili se zpět. Národní parková služba tento moment uvádí jako příklad úspěšného velení, tedy třetí tradiční podmínky. Nešlo o symbolickou pózu ani o legendu dodatečně dobarvenou folklorem. Byla to velmi praktická a nebezpečná akce v reálném boji, kde odpovědnost za ostatní lidi měla konkrétní následky.

A pak přišel nejznámější a nejvíc citovaný skutek: krádež nepřátelských koní. Když Medicine Crow sledoval Němce jedoucí na koních, vystopoval je až k usedlosti, kde zvířata ustájili. Při následné akci odvedl z tábora asi padesát koní, které patřily jednotkám Waffen-SS, a přitom zpíval tradiční crowovskou vítěznou píseň. Kdyby to nebylo opakovaně doloženo v několika seriózních zdrojích, znělo by to skoro jako vymyšlená pověst. Jenže ono se to skutečně stalo. A právě tím naplnil i čtvrtou z tradičních podmínek. Starý kmenový kodex se v tu chvíli absurdně, a zároveň dokonale, potkal s válkou moderní Evropy.

Za svou službu získal Bronze Star a později také francouzský Řád čestné legie. Sám ale po letech o válce nemluvil jako o dobrodružství. Naopak opakoval, že ve válce nevyhrává nikdo a že obě strany ztrácejí. Muž, který splnil činy starého válečníka, si z války neodnesl opojení hrdinstvím, ale spíš vědomí ceny, kterou násilí vybírá. I proto později působil spíš jako moralista a smiřovatel než jako někdo, kdo by si budoval kariéru na bojové legendě.

Po návratu domů nezačal Medicine Crow žít z válečné pověsti. V roce 1948 byl jmenován kmenovým historikem a antropologem a od roku 1951 pracoval pro Bureau of Indian Affairs jako odhadce půdy. I to je zajímavá kapitola, protože podle USC při této práci využíval své archeologické vzdělání tak, aby při rozvoji území nedocházelo k ničení pohřebišť, posvátných míst a artefaktů. Jinými slovy, i ve zdánlivě technické úřední profesi se snažil chránit stopu minulosti. Tohle nebývá tolik vidět jako jeho válečné historky, ale právě tady je možná nejlépe poznat, kdo doopravdy byl. Ne muž jedné slavné epizody, ale člověk, který desítky let dělal soustavnou a někdy dost nenápadnou práci pro svůj národ.

Velkou část života pak věnoval sběru ústních dějin. Shromažďoval vzpomínky starých lidí, fotografie, rodinné příběhy, doklady o způsobu života před rezervací i materiály k dějinám bitvy u Little Bighornu. Jeho archiv rostl doslova u něj doma a v garáži, což působí téměř symbolicky: dějiny národa neležely jen ve velkých institucích, ale i v rukou muže, který věděl, co má cenu uchovat. Byl častým hostem přednášek, muzeí a veřejných debat, podílel se na interpretaci bitvy u Little Bighornu a napsal také scénář používaný při rekonstrukcích této bitvy v Hardinu. Vystupoval rovněž v dokumentech a rozhovorech, protože jeho hlas měl jednu obrovskou výhodu: nebyl to hlas komentátora zvenčí, ale hlas přímého dědice té historie.

Medicine Crowova práce měla hned několik rovin. Tou první byla vědecká a dokumentační činnost. Jeho magisterská práce o dopadech evropského kontaktu na ekonomický, společenský a náboženský život Crowů se stala základním referenčním textem. Napsal i další knihy, například Crow Migration Story, From the Heart of Crow Country nebo práce věnované právu, smlouvám a tradičním technikám lovu a využívání krajiny. Nešlo přitom jen o psaní „o indiánech“ pro bílé publikum. Snažil se zaznamenat vlastní tradici tak, aby nezmizela ani pro budoucí generace Crowů.

Druhou rovinou bylo vzdělávání. Podílel se na Little Big Horn College, přednášel a učil v rámci Crow Studies a po desetiletí fungoval jako autorita, ke které se lidé obraceli nejen kvůli faktům, ale i kvůli výkladu souvislostí. V tom byl nenahraditelný. Každý archiv potřebuje někoho, kdo umí dokumenty přečíst, zasadit a vyprávět. A Medicine Crow to uměl. Přesně proto si ho veřejnost nepamatovala jako suchého odborníka, ale jako vypravěče. Jeho síla nebyla v akademickém odstupu, nýbrž v tom, že uměl dějiny podat živě a přitom bez laciného zjednodušení.

Třetí rovina byla veřejná a symbolická. Pomáhal zakládat All-American Indian Days a stál i za soutěží Miss Indian America, kterou chápal jako jeden z prostředků, jak zmírňovat předsudky mezi bělošskou a indiánskou populací. Dnes může taková forma někomu připadat zvláštní, ale tehdy šlo o vědomou snahu změnit klima ve společnosti a otevřít dveře vzájemnému respektu. Medicine Crow nebyl člověk permanentního kulturního boje. Spíš hledal cesty, jak svou identitu obhájit tak, aby přitom nezavíral prostor pro společný život.

Jeho zásluhy postupně začaly oceňovat i velké americké instituce. V roce 2008 dostal Bronze Star formálně připomenutou a zároveň obdržel francouzský Řád čestné legie. V roce 2009 mu prezident Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody, tedy nejvyšší civilní vyznamenání ve Spojených státech. Bílý dům tehdy výslovně zdůraznil, že byl posledním žijícím válečným náčelníkem plání, prvním členem svého kmene s magisterským titulem a člověkem, který uchoval historii a kulturu původních obyvatel Ameriky. Když Obama po jeho smrti zveřejnil prohlášení, označil ho crowovským slovem bacheitche, tedy „dobrý muž“. To je možná výstižnější než dlouhý seznam medailí.

K tomu se přidaly čestné doktoráty, mimo jiné od USC a dalších škol, a později i pojmenování škol a institucí po jeho osobě. USC po něm v roce 2022 pojmenovala centrum pro mezinárodní a veřejné záležitosti a zřídila stipendijní program pro domorodé studenty. Z hlediska symboliky je to silný oblouk. Muž, který kdysi přišel na univerzitu jako výjimka z rezervace, se po desetiletích stal tak významnou postavou, že škola nese jeho jméno.

Joe Medicine Crow bývá někdy líčen skoro jako poslední relikt starých časů. Jenže to by bylo málo. Nebyl cenný proto, že byl „poslední“. Cenný byl proto, že dokázal spojit věci, které se často líčí jako neslučitelné. Byl tradiční Crow a zároveň člověk univerzitního vzdělání. Byl válečný hrdina, který o válce mluvil bez iluzí. Byl člověk hluboce zakotvený ve vlastním národě a přitom schopen mluvit k širší Americe srozumitelně a bez hořkosti. Neudělal z vlastní identity suvenýr ani zbraň. Nesl ji pevně, ale klidně.

A možná právě v tom je jeho největší význam. Nejen v tom, že za války odvedl padesát koní nepříteli, ani v tom, že se stal posledním válečným náčelníkem svého národa. Mnohem důležitější je, že po návratu z války zasvětil desítky let tomu, aby jeho lid nepřišel o vlastní paměť. Uchoval příběhy, jména, souvislosti a hlas lidí, kteří už dnes dávno nejsou mezi živými. V tomhle smyslu nebyl jen hrdinou jedné legendární epizody, ale především strážcem kontinuity. A takových lidí se v dějinách neobjevuje mnoho.

Skutečný Joe Medicine Crow byl zajímavější než legenda o něm. Narodil se do světa, který právě přicházel o svou původní podobu, a dokázal z něj zachránit víc než jen vzpomínku. Vystudoval, sloužil ve válce, získal tradiční čest svého národa, pracoval pro kmen jako historik, sběratel paměti, učitel i veřejný hlas a dožil se chvíle, kdy mu oficiální Amerika vzdala čest. Jeho život je důkazem, že dějiny původních obyvatel Severní Ameriky nejsou jen příběhem porážky nebo folkloru. Jsou také příběhem mimořádné vytrvalosti, schopnosti přenést minulost do přítomnosti a neztratit při tom sebe sama.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://sofmag.com/the-warrior-of-wwii-103rd-infantry-division-the-legendary-last-crow-chief-dr-joseph-medicine-crow/

https://dornsife.usc.edu/news/stories/the-war-chief-who-became-a-peace-chief/

https://en.wikipedia.org/wiki/Joe_Medicine_Crow

https://beyondthedash.com/obituary/joseph-medicine-crow-987894771

https://montanacowboyfame.org/inductees/2016/7/high-bird-dr-joseph-joe-medicine-crow

https://www.nps.gov/bica/learn/historyculture/joseph-medicine-crow.htm

https://www.pbs.org/kenburns/the-war/joseph-medicine-crow

https://obamawhitehouse.archives.gov/the-press-office/president-obama-names-medal-freedom-recipients