Ohrožené můry bogong zaplavily australské domácnosti. Během migrace se orientují podle hvězd

Ve chvíli, kdy Reina Hillová nedávno otevřela dveře svého domu v australském Batemans Bay, čekalo ji poněkud zvláštní překvapení. Venku byly tisíce můr. Seděly pod střechou, kolem oken, pod terasou a prakticky všude, kde se dalo přes den schovat. Podle jejího odhadu jich kolem domu mohly být miliony.

Podobné zprávy začaly přicházet i z dalších míst Nového Jižního Walesu. Můry se objevovaly na domech, autech i v zahradách a zalétávaly dovnitř. Jen během několika dní lidé nahlásili stovky pozorování. Člověk by při pohledu na fotografie jen těžko hádal, že sleduje ohrožený druh.

Jenže právě tím můra bogong (Agrotis infusa) je. Ještě před několika lety se její populace propadla tak prudce, že na některých místech, kde se dříve počítala na miliony, nezůstalo téměř nic. V roce 2021 byla zařazena na Červený seznam IUCN jako ohrožený druh.

To, co se děje v Austrálii letos, proto vědci nesledují se zděšením, ale spíš s nadějí. Můry totiž nejsou na cestě do lidských domů. Domy jim jen stojí v cestě během jedné z nejpozoruhodnějších hmyzích migrací na světě.

Na první pohled na ní není nic, co by napovídalo, že jde o mimořádného cestovatele. Dospělá můra bogong je hnědošedá, na předních křídlech má tmavší kresbu a rozpětí křídel dosahuje zhruba pěti centimetrů. V klidu ji lze snadno přehlédnout a i kdybyste si jí všimli, asi ji nebudete považovat za kdovíjak atraktivní.

Je to australský druh a její život je rozdělen mezi dvě naprosto odlišná prostředí. Larvy žijí v níže položených oblastech vnitrozemí. Najdeme je od jižního Queenslandu přes Nový Jižní Wales a Victorii až po části Jižní Austrálie. Jako housenky se živí různými rostlinami a mezi zemědělci nemají zrovna nejlepší pověst. Patří mezi takzvané osenice a mohou poškozovat mladé rostliny. Po zakuklení se ale z nenápadné housenky stane dálkový cestovatel.

S příchodem australského jara se dospělé můry zvednou a vydají se směrem k Australským Alpám. Některé mají před sebou stovky kilometrů a ty nejvzdálenější mohou urazit kolem tisícovky. Jejich cílem nejsou místa, kde se narodily jejich rodiče. Míří do hor, které samy nikdy předtím neviděly.

Cílem cesty jsou chladná místa vysoko v horách, především skalní štěrbiny a jeskyně v oblasti Australských Alp. Tam nastává další zvláštní část jejich života.

Můry se namačkají na stěny skal a upadnou do několikaměsíčního klidového stavu označovaného jako estivace. Je to v podstatě letní obdoba zimního spánku. Zatímco nížiny sužují vysoké teploty, můry přečkávají léto v chladných horách a žijí z tukových zásob, které si před cestou vytvořily. A není jich tam pár.

V dobách, kdy byla populace v dobré kondici, přilétaly do hor každoročně miliardy můr. Odhady hovořily až o čtyřech miliardách jedinců. V některých jeskyních pokrývaly stěny v takovém množství, že na jednom čtverečním metru mohly sedět tisíce můr. Na konci léta se probudí a udělají něco možná ještě pozoruhodnějšího. Vydají se zpátky.

Tentokrát letí opačným směrem do oblastí, odkud na jaře přiletěly. Tam se rozmnoží, nakladou vajíčka a dospělci následně uhynou. Nová generace potom celý cyklus zopakuje. A právě tato migrace zůstávala dlouho záhadou.

Můra, která se na jaře vydává do Australských Alp, tam nikdy předtím nebyla. Nemohla cestu absolvovat s rodiči, protože ti uhynuli po rozmnožení. Nemá od koho trasu odkoukat a nikdo jí neukáže, ve které části kontinentu leží několik horských jeskyní. Přesto se vydá správným směrem.

Vědci už dříve zjistili, že můry bogong dokážou vnímat magnetické pole Země. Zdálo se tedy, že mají jakýsi vnitřní magnetický kompas. Jenže magnetismus nebyl celý příběh.

V roce 2025 vyšla v časopise Nature studie, která ukázala něco, co do té doby nebylo u žádného bezobratlého živočicha prokázáno. Můry bogong se při dálkové migraci dokážou orientovat také podle hvězd.

Zjistit něco takového pochopitelně není jednoduché. Vědci proto postavili speciální letový simulátor. Migrující můru v něm upevnili tak, aby mohla létat a volit směr, a kolem ní vytvořili podmínky, které mohli přesně měnit. Současně dokázali vyrušit magnetické pole Země. Můře tak zůstal pouze výhled na noční oblohu.

Když nad ní promítli přirozeně orientovanou hvězdnou oblohu, můry se vydávaly správným směrem. Na jaře mířily přibližně na jih, tedy k horám, a při podzimním tahu opačným směrem. Potom vědci hvězdnou oblohu otočili o 180 stupňů. Otočily se i můry. A když hvězdy na obloze náhodně přeskupili, takže už jejich rozmístění neposkytovalo použitelnou informaci o směru, můry začaly být dezorientované. Nešlo tedy jen o to, že by letěly za nejjasnějším bodem nebo třeba za Mléčnou dráhou. Dokázaly z uspořádání noční oblohy získat informaci, kterým geografickým směrem mají letět.

Výzkumníci dokonce zaznamenávali aktivitu jednotlivých neuronů v mozku můr. Některé reagovaly na natočení hvězdné oblohy a byly naladěny na určitý směr. Můra s mozkem nesrovnatelně menším než lidský tak zvládá úkol, který by bez kompasu nebo navigace dělal problém většině z nás.

Ani jasná obloha samozřejmě není v Austrálii zaručená. Přijdou mraky a hvězdy zmizí. Právě proto je zřejmě důležitý druhý navigační systém – magnetické pole Země. Podle současných poznatků používají můry oba zdroje informací. Hvězdná obloha může fungovat jako kompas, když jsou hvězdy viditelné, a geomagnetické pole jim poskytuje další orientační systém.

Když vědci při experimentech odstranili magnetické informace, můry se dokázaly řídit hvězdami. Když však neměly k dispozici použitelný magnetický ani hvězdný kompas, ztrácely orientaci. Stále přitom nevíme úplně přesně, kterou část noční oblohy sledují a jak oba navigační systémy jejich mozek kombinuje. A možná právě proto jim může vadit něco, co člověku připadá naprosto neškodné – světlo.

Silné umělé osvětlení dokáže migrující můry přitahovat a odvádět z jejich trasy. I to je jeden z důvodů, proč se jich během tahu může najednou objevit obrovské množství kolem domů a měst.

Po většinu 20. století bylo obrovské množství můr bogong v jihovýchodní Austrálii považováno za něco normálního. Starší Australané si pamatují roky, kdy se hmyz objevoval v takových počtech, že komplikoval běžný život.

V roce 2000 se například můry dostaly i na závěrečný ceremoniál olympijských her v Sydney. V minulosti dokázaly jejich masy zakrývat světla a existují dokonce staré zprávy o vlacích, kterým zkomplikovaly jízdu tisíce rozdrcených těl na kolejích.

Pak ale začaly mizet. Zvlášť dramatický byl propad na konci minulého desetiletí. Mezi lety 2017 a 2019 se jejich početnost podle některých odhadů snížila až o 99,5 procenta. V jeskyních, kde bývaly miliony jedinců, vědci v některých případech nacházeli jen hrstku.

Jednou z hlavních příčin bylo mimořádné sucho v oblastech, kde se vyvíjejí larvy. K problémům se přidávají změny klimatu, ztráta prostředí, požáry, zemědělství, pesticidy a světelné znečištění. V roce 2021 proto Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil můru bogong mezi ohrožené druhy. U zvířete, jehož jedinci se ještě poměrně nedávno počítali na miliardy, to může znít zvláštně. Jenže právě prudký propad ukázal, jak rychle se může situace změnit.

Koncem září začaly z Nového Jižního Walesu přicházet zprávy o mimořádném množství migrujících můr. Objevily se v Sydney, Canbeře, na pobřeží i v dalších oblastech. Lidé je nacházeli na zdech domů, pod střechami, na autech a ve velkých počtech také uvnitř budov. Během jediného zářijového období bylo nahlášeno více pozorování než za celý předchozí rok.

Pro člověka, který má najednou ložnici nebo terasu plnou hmyzu, to může působit jako invaze. Entomologové jsou ale z letošních zpráv spíš nadšení. Můry se nesnaží zabydlet v domech. Migrují a během dne potřebují tmavé a chráněné místo, kde mohou odpočívat. Štěrbina pod střechou nebo prostor kolem okna jim může připomínat úkryt, který hledají v přírodě.

K jejich letošnímu množství pravděpodobně přispělo několik okolností. V některých oblastech byly příznivější srážky a chladnější počasí, což mohlo zlepšit podmínky pro larvy. Svou roli zřejmě sehrály také větry, které část migrujících můr zanesly blíž k pobřeží a velkým městům. Zatím je ale příliš brzy říct, že je druh zachráněn.

Početnost tohoto hmyzu přirozeně výrazně kolísá a jedna dobrá sezona ještě neznamená, že se populace dlouhodobě vrátila na původní úroveň. Letošní čísla jsou přesto po letech propadu povzbudivá.

Zmizení můr bogong by navíc nebylo problémem jen pro samotné můry. Když se každé léto v horách objeví obrovské množství tučných dospělců, představují doslova sezonní zásobárnu potravy. Živí se jimi ptáci i další živočichové.

Zvlášť důležité jsou pro vakoplšíka horského (Burramys parvus), drobného australského vačnatce žijícího vysoko v horách. Po probuzení ze zimního spánku potřebuje energeticky vydatnou potravu a právě můry bogong pro něj představují jeden z nejdůležitějších zdrojů. Jejich úbytek proto přidal další problém zvířeti, které je samo kriticky ohrožené.

Můry navíc během migrace přijímají nektar a podílejí se na opylování rostlin. Každoroční přesun miliard hmyzích těl také znamená obrovský přenos živin z nížin do horského ekosystému. Malá hnědá můra je tak mnohem důležitější, než by podle vzhledu člověk čekal.

Bogong má význam také pro původní obyvatele Austrálie. Domorodé skupiny znaly jejich pravidelné horské shromažďování dávno před příchodem Evropanů. V období, kdy byly jeskyně plné můr, se lidé vydávali do hor a hmyz sbírali.

Můry byly velmi výživné díky zásobám tuku, které potřebují k přežití léta. Tradičně se pekly v horkém popelu a následně zpracovávaly. Setkávání v horách přitom nemělo pouze význam jako získávání potravy, ale bylo spojeno také se společenskými a kulturními událostmi.

Můry bogong tedy po tisíce let spojovaly nížiny s horami nejen ekologicky, ale také v životě lidí.

Australské úřady a biologové nyní prosí obyvatele, aby na nečekané návštěvníky nepoužívali insekticidy. Pokud se můry dostanou dovnitř, lze je vypustit ven. Pomáhá také zhasnout zbytečné venkovní osvětlení, které může noční migranty mást.

Vědci zároveň žádají veřejnost, aby nálezy fotografovala a zaznamenávala do projektů občanské vědy. Právě tisíce pozorování od běžných lidí pomáhají zjistit, kudy letošní migrace vede a jak početná skutečně je. Teprve následující roky ukážou, jestli letošní množství znamená začátek skutečného zotavení druhu, nebo pouze jednu mimořádně vydařenou sezonu.

Každopádně jde o neobvyklou situaci. Zvíře se během několika let propadlo z miliardových počtů natolik, že skončilo na seznamu ohrožených druhů. A teď se lidé probouzejí v domech oblepených tisíci jeho příslušníků. Pro majitele domu to možná není nejpříjemnější ráno.

Pro biology, kteří ještě před několika lety přicházeli do téměř prázdných horských jeskyní, je to ale pohled, na který čekali dlouho.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.abc.net.au/news/2026-09-28/bogong-moths-increase/107202604

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09135-3

https://australian.museum/learn/animals/insects/bogong-moth/