Péče o psychicky nemocné bývala v průběhu časů děsivá, ústavy strašidelné a pacient často nepřežil

Být psychicky nemocný není žádná výhra ani dnes, natož v průběhu dějin. Dnes už však máme alespoň řadu léků na nejčastější nemoci a poruchy, a i povědomí ve společnosti se zvyšuje. Lidé trpící nějakou psychickou nemocí už nebývají, alespoň ve vyspělejších společnostech, odstrkováni na okraj, a naopak je zde snaha zařadit je v rámci jejich možností do běžného života. Přesto však v mnoha lidech přetrvává pocit, že špatná psychika je něco, za co se člověk musí stydět. Když si zlomíme nohu, nemáme problém vyhledat lékaře. Pokud nás ale trápí psychika, považujeme mnohdy za trapné vyhledat pomoc. Přitom jde o stejně důležitou část nás samých, jako je fyzické tělo.

Ve středověku posedlost démony

Psychicky nemocní lidé neměli nikdy na růžích ustláno, ale doba středověku byla pro mnoho z nich doslova peklem. V závislosti na nemoci a jejích projevech byli velmi často označováni za lidi posedlé démonem nebo čaroděje. V návaznosti na to existovalo několik forem léčby, které měly za primární cíl zbavit člověka posedlosti. Typickou léčbou byl exorcismus neboli vymítání zlého ducha z těla. Nemocný obvykle ležel na posteli, mnohdy připoutaný a kněží či jiná církevní osoba nad ním pronášela modlitby a zaříkávání.

Protože však modlitba nebo zaříkávačky jen těžko vyléčí psychickou poruchu či onemocnění, přistupovalo se většinou k dalším způsobům. Taková trepanace budí strach i dnes při pouhém vyslovení tohoto slova. Postiženému člověku byl do lebky vyvrtán nebo jinak vytvořen otvor, kterým měl být zlý duch uvolněn. Takový zákrok byl ale velmi nebezpečný a většina takto „léčených“ jej ani nepřežila, popř. se u nich objevily další potíže související s poškozením mozku. Některým se však podařilo přežít a v minimu případů jim tento zákrok mohl do jisté míry i pomoci.

Pokud ani jeden z těchto způsobů léčby nepomohl, byli nemocní zavíráni do špinavých sklepů, místností či klášterních cel, kde byli ponecháni téměř napospas svému osudu. Často tam umírali na podvýživu a nemoci spojené s nedostatečnou hygienou. Pokud měli štěstí, mohli zůstat na svobodě jako neškodní podivní žebráci, kterých si nikdo nevšímal. Sice jim to nijak nepomohlo, ale rozhodně bylo lepší být na čerstvém vzduchu a občas něco vyžebrat, než být uvězněný ve špinavé komoře a závislý na tom, jestli jim někdo přinese něco k jídlu.

Od začátku 15. století až zhruba do konce 17. století byly některé projevy duševních nemocí připisovány čarodějnictví a smlouvám s ďáblem. Stačilo málo a soud nad nimi vyřkl ortel smrti, většinou upálením. Podle odhadů tak mohlo být upáleno či jinak zabito na několik desítek tisíc lidí, kterým by přitom dnes stačila adekvátní léčba.

V 18. století byly těmto lidem vyhrazeny azylové domy, kam byli umisťováni, především však proto, aby byli izolováni od zbytku společnosti. Místnosti byly často bez oken nebo s mřížemi, aby nemocní nemohli uniknout. Ti, kteří trpěli na záchvaty, byli navíc často a trvale přivazováni k postelím. Často byli biti a někteří zemřeli na vnitřní zranění, popř. na vnější zranění, do kterého se jim dostaly bakterie a následně dostali otravu krve.

Konec 18. a počátek 19. století se nesl v duchu většího zájmu o tyto pacienty. Někteří lékaři zdůrazňovali potřebu humánnějšího přístupu, a především lepší a kvalifikovanější péče. Ve Spojených státech se pro tyto nemocné začaly budovat první psychiatrické léčebny. O jejich rozvoj se zasadila Dorothea Dix, která za mentálně nemocné lobovala v Kongresu.

Její snaha byla bezpochyby chvályhodná, ale i když se stavěly nové léčebny, peněz nebylo nazbyt. Vybavení léčeben tak bylo poměrně chudé, personálu málo a většinou nedostatečně kvalifikovaného. Nové léčebné postupy také nebyly žádný med. Trepanace sice ustoupila trochu do pozadí, ale nezmizela zcela, a naopak byla ještě doplněna lobotomií, kterou např. podstoupila i Rosemary Kennedyová v roce 1941. (Pozn. trepanace = vytvoření otvoru v kosti, v těchto případech do lebky; lobotomie = přerušení nervových vláken spojujících mozkový lalok se zbytkem mozku).

Mezi nové postupy patřila elektroterapie. I když ji dnes známe pod názvem elektrokonvulzivní léčba a v některých případech se za určitých podmínek stále používá, nelze ji srovnávat s tehdejšími postupy. Pacienti dostávali silné elektrické šoky, při kterých se mnohdy natolik prohýbali, že se jim lámaly kosti. Pokud vám to však přijde jako drastická metoda, pak ta, která elektroterapii předcházela, byla ještě drsnější. Původně se totiž využívalo inzulinové kóma, protože se věřilo, že velké výkyvy inzulinu mohly změnit fungování mozku. Pacienti dostali inzulinovou injekci, která způsobila rapidní snížení cukru v krvi a navodila ztrátu vědomí, klidně až na čtyři hodiny, neboť samotná ztráta vědomí mohla přejít v inzulinové kóma, kdy člověk nereagoval ani na podání glukózy. Úmrtnost dosahovala až 10 %. Elektroterapie tak byly ve srovnání s inzulinovým kóma o něco bezpečnější.

Další „chuťovkou“ byly ledové koupele, kdy byli pacienti ponořováni v kádích či vanách s ledovou vodou, často drženi pod hladinou i tak dlouho, že se málem utopili. Návrat do místnosti, kde bylo také chladno, často vedl k tomu, že kvůli podchlazení silně nastydli a zemřeli na respirační či jiná onemocnění související s vyčerpáním organismu. Výjimkou nebylo ani tzv. pouštění žilou, které se praktikovalo už ve starověku.

V polovině 20. století přišly na řadu i antipsychotické léky, které znamenaly téměř převrat v péči o psychicky nemocné. Kromě samotného účinku léků došlo díky nim i ke změně celkového přístupu - místo shromažďování nemocných ve velkých léčebnách mohli tito lidé zůstávat doma nebo v menších zařízeních blízkých jejich domovu, více se účastnit běžného života a přitom mít nemoc v rámci možností díky lékům pod kontrolou. Tyto léky sice mohly mít některé nežádoucí účinky, ale jejich přínos byl větší. To se o předchůdci těchto léků říct nedalo. Ještě na počátku 19. století se totiž používala léčba Metrazolem (pentylentetrazol), což byl silný stimulant centrální nervové soustavy. Lékaři jej aplikovali injekčně a zhruba do minuty se dostavily silné křeče. Silné natolik, že nezřídka docházelo ke zlomeninám kostí, natrženým svalům a šlachám. K aplikaci docházelo několikrát týdně. Tato terapie byla nejen nebezpečná, ale i naprosto neúčinná.

V dnešní době jsou na tom psychicky nemocní lidé mnohem lépe. Přesto však hodně záleží na tom, v jaké zemi žijí, protože přístup se liší společnost od společnosti. Léky se neustále zdokonalují, odborníci hledají skutečné příčiny poruch, aby byli schopní najít cílené řešení. I tak se však najde mnoho míst, kde se na tyto lidi kouká skrz prsty a kde se jim nedostává potřebné podpory a léčby. I v takové zemi jako jsou Spojené státy, kde jsou odborníci na psychické problémy a kde existují účinné léky na řadu poruch, se řada nemocných lidí ocitá mimo „záchrannou síť“ a většinou končí na ulici jako lidé bez domova. Přístup k lékům a odborné pomoci je v mnoha případech podmíněn buď dobrým zázemím, kdy rodina postiženého vyhledá pomoc a je mu oporou, nebo dostatečným finančním zajištěním, bez kterého obvykle není možné získat potřebnou léčbu.

Psychiatrické ústavy a azyly ve Spojených státech

Psychiatrie ve Spojených státech byla i kvůli množství obyvatel poměrně rozvinutá, přestože rozvoj neznamenal nutně kvalitu a odbornost.

Prvotní ústavy byly obvykle soubory budov, kde byli nemocní doslova uvěznění a podstupovali nebezpečné pokusy o léčbu. Stavěly se většinou mimo města a obydlená území, aby byli nemocní lidé izolováni od zbytku společnosti. Někdy byla oddělení pro psychicky nemocné budována jako součást nemocnic nebo chudobinců, ale pokud nemocní trpěli třeba zvýšenou agresí či nevyzpytatelným chováním, stejně většinou končili v ústavech.

Kromě těchto ústavů byla později budována i menší sanatoria s trochu ohleduplnějším přístupem vůči nemocným lidem. Většinou byla financována bohatými rodinami, které do těchto sanatorií umisťovali nemocné členy vlastních rodin.

Postupem času však i do Spojených států proniknul evropský názor, který razil myšlenku, že s nemocnými by mělo být zacházeno přátelsky a laskavě. Podle evropského vnímání duševních nemocí byl jednou z možností léčby právě takový humánní přístup, kdy byly oslovovány zdravé části mozku a nemocný se mohl postupně uzdravit. Ze sanatorií se stávaly ústavy, které byly obklopeny krásnými parky, v nichž se většina nemocných mohla procházet a vzájemně komunikovat. Už nebyli uzavření ve své místnosti, ale mohli alespoň takto zůstat ve spojení s venkovním světem. Klidné venkovské prostředí, odměny za dobré chování, to vše mělo přispět ke zlepšení stavu.

Další postupnou změnou byla i skutečnost, že vznikly azyly hrazené ze státních peněz. O rozvoj těchto azylů se zasadila mj. právě výše zmíněná Dorothea Dix. Rozvoj těchto azylů však přinesl i nečekanou a nepříliš vítanou zátěž. Nemocnice a chudobince začaly označovat staré lidi za psychiatricky nemocné, zejména pokud trpěli i počínající demencí nebo jiným podobným onemocněním. A tyto lidi se snažily přesunout právě do státem financovaných azylů, aby si samy ulevily ve finančních nákladech. Azyly začaly brzy praskat ve švech a pro stát se jejich financování stávalo neúnosným. Nedostatek financí vedl opět k úpadku kvality péče. Zatímco v počátcích pracovaly v těchto azylech kvalifikované sestry, později jich byl nedostatek. Azyly tak nabíraly nekvalifikované ženy, které podstupovaly výuku přímo v těchto azylech a jejich následná zkouška byla brána jako zkouška, kterou skládaly zdravotní sestry v nemocnicích. Americká asociace sester se tomuto srovnání vytrvale bránila, protože sestry z azylů a ústavů neměly ani zdaleka takové znalosti a zkušenosti jako sestry z nemocnic. Trvalo však desetiletí, než lidé zodpovědní za oblast ošetřovatelství zajistili, že všichni, kdo budou chtít tento titul, musí mít srovnatelné znalosti, bez ohledu na to, zda studovali při nemocnici, nebo v azylu. Do této doby se tak o psychicky nemocné lidi staraly sestry, kterým chybělo odbornější vzdělání.

V 50. letech 20. století, s rozvojem léků, začal těmto ústavům a azylům zvonit umíráček. Pokud byly součástí nemocnic, přestavovaly se na oddělení pro normální pacienty, popř. na školy. Velké množství odlehlých ústavů se však vyprázdnilo, uzavřelo a začalo chátrat. Dnes se tyto stavby dostávají do hledáčků dobrodruhů, kteří vyhledávají opuštěné stavby. Často jsou zarostlé okolní vegetací, zdi se bortí, střechy jsou děravé. Uvnitř je však možné nalézt ještě původní vybavení, kovové postele, znečištěné matrace. Zdi jsou počmárané od vandalů, ale i od původních nemocných obyvatel. V jednom opuštěném azylu byly nalezeny i kufry zdejších pacientů, v nichž byly nalezeny jejich osobní věci. Tyto drobné majetky vypovídaly o tom, jací lidé tu kdysi žili, fotografie jim daly konkrétní tváře.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://pressbooks-dev.oer.hawaii.edu/psychology/chapter/mental-health-treatment-past-and-present/

https://www.nursing.upenn.edu/nhhc/nurses-institutions-caring/history-of-psychiatric-hospitals/

https://online.csp.edu/resources/article/history-of-mental-illness-treatment/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10302760/

https://www.atlasobscura.com/lists/abandoned-psychiatric-hospitals

https://www.sciencedirect.com/topics/neuroscience/history-of-psychiatry

https://www.newyorker.com/magazine/2019/05/27/the-troubled-history-of-psychiatry