Jsou dospělí, ale přitom nikdy nepřijali zodpovědnost za vlastní rozhodování. Proč lidé jen brblají?

Zdá se, že lidé mají neuvěřitelnou schopnost brblat. Nadávají na politiku, na práci, na sousedy, na počasí, na pořady v televizi. Skoro jako by stěžování patřilo k národnímu sportu. Jenže mezi kritikou a tím, že vezmeme život do vlastních rukou, je obrovský rozdíl. A právě ten dělí lidi, kteří se posouvají dál, od těch, kteří zůstávají věčně nespokojení.

Každý má možnost volby

Typickým příkladem je televize. Nedávno začal běžet pořad s queer královnou Chi-Chi. Rozhodně to není show, která by oslovila všechny diváky. Ale nikdo není nucen ji sledovat – ovladač má každý v ruce. Přesto se objevuje záplava komentářů, že „tohle v televizi nemá co dělat“ a že „už není na co koukat“. Jenže realita je jednoduchá: když se mi program nelíbí, vypnu ho, přepnu, nebo si pustím něco jiného. Když se mi líbí, dívám se. Problém nastává až ve chvíli, kdy někteří lidé své rozhořčení vydávají za objektivní pravdu, místo aby si přiznali, že jde jen o jejich osobní vkus.

Další oblíbené téma – práce. Člověk tráví v zaměstnání velkou část života, přesto se najde nespočet lidí, kteří o své práci mluví jen s odporem. „Šéf je hrozný, plat mizerný, kolegové k nevydržení.“ Ale když se zeptáte, co s tím plánují udělat, většinou se rozhostí ticho. Hledat nové místo? Získat kvalifikaci? Přemýšlet o změně oboru? To už je složitější. Snazší je zůstat tam, kde jsem, a nadávat. Jenže dokud člověk neudělá konkrétní krok, nic se nezmění. A opět – není to vina šéfa, kolegů ani vlády, ale především naše vlastní rozhodnutí zůstat stát na místě.

Podobně je to i v osobním životě. Lidé si stěžují na partnera, který je „nechápe“ nebo na přátele, kteří se „neozývají“. Jenže vztahy fungují oboustranně. Když se necítím dobře v partnerství, mám možnost s tím něco dělat – mluvit o tom, hledat řešení, a pokud to nejde, rozejít se. Když mi vadí, že se mi kamarádi neozývají, můžu se ozvat já. Zní to banálně, ale v praxi se právě tady ukazuje, že pro mnoho lidí je pohodlnější kritizovat ostatní, než převzít vlastní díl odpovědnosti.

Nespokojenost se projevuje i v maličkostech. Lidé říkají: „Nemám čas cvičit.“ Ale každý má ve skutečnosti 24 hodin denně – jde jen o to, čemu je věnuje. Někdo dokáže vyhradit půl hodiny na pohyb, jiný prosedí večer u seriálů. Nebo peníze – často slýcháme: „Nemůžu si nic dovolit.“ A přitom část lidí denně utratí za cigarety, pivo nebo fastfood. Samozřejmě, ne vždy se dá šetřit nebo měnit návyky snadno, ale úplně rezignovat a jen si stěžovat? To nás nikam neposune.

Blíží se volby a opět se ukáže další podoba přehazování odpovědnosti. Mnoho lidí bude volit strany, které jim naslibují snadný blahobyt, vyšší platy nebo levnější všechno – přestože je jasné, že to není dlouhodobě reálné a že to může zadlužit budoucí generace. Namísto toho, aby se lidé ptali, co mohou udělat oni sami pro svůj život, raději předají svou víru politikům a čekají, že oni všechno vyřeší. Jenže tím se zodpovědnosti nezbavují – jen ji odkládají na někoho jiného, a často za cenu ještě větších problémů do budoucna.

Je fér přiznat, že existují situace, které člověk sám neovlivní. Zdravotní problémy, nehody, zásah vyšší moci – to všechno může život obrátit vzhůru nohama, aniž bychom s tím cokoli mohli udělat. Ale právě proto je tak důležité uvědomit si, že ve většině běžných okolností možnost volby máme. Když se člověk smíří s tím, že je zodpovědný za své rozhodování i následky, přestane čekat, že se něco „samo zlepší“.

Je pohodlné ukazovat prstem na ostatní – na politiky, šéfy, partnery nebo televizní dramaturgy. Jenže dokud se člověk nenaučí hledat příčiny své nespokojenosti u sebe, nic se nezmění. Někdy stačí málo: přepnout kanál, odejít z práce, ozvat se příteli, vstát o půl hodiny dřív. Jsou to drobnosti, ale v součtu vytvářejí kvalitu života.

Nakonec to vždycky stojí na jednoduchém faktu: dospělý člověk je svého štěstí strůjcem. Někdo si zvolí cestu věčného stěžování, jiný cestu zodpovědnosti. A právě ta druhá bývá sice náročnější, ale nakonec vede k životu, který za to stojí.

Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autora.

https://magazin.aktualne.cz/kultura/film/porad-chi-chi-na-gauci-ceska-televize/r~9c1cb6e0785411f0b2180cc47ab5f122/