Článek
V létě roku 1853 se u břehů San Nicolasu objevila loď lovců vyder. Ostrov byl na mapách jen malá tečka, nejvzdálenější z Channel Islands, sto kilometrů od kalifornského pobřeží. Posádka čekala ticho, vítr a prázdné pláže. Místo toho uviděli ženu — drobnou postavu v dlouhém plášti z kormoráních per, jak jim mává a zpívá. Smála se, jako by příjezd cizinců byl tou nejlepší věcí, která se jí za dlouhé roky stala. Nevěděli, že před nimi stojí poslední žijící členka kmene Nicoleno, který z ostrova zmizel skoro před dvaceti lety.
Juana María
Ostrov na kraji světa
San Nicolas není žádný ráj. Nízké kopce, suchá půda, větry, které se nezastaví, a v zimě mlha, co umí sedět nad mořem celé týdny. Sladká voda jen v několika pramíncích. Ale po staletí to byl domov Nicoleno — lidí, kteří se naučili žít z moře. Lovili tuleňy, ryby a ptáky, sbírali mušle a řasy. Dovedli postavit lehké čluny potažené tulení kůží, s nimiž se vydávali i na okolní ostrovy.
Měli svůj jazyk, který se nepodobá žádnému jinému v oblasti. Nikdy se ho nepodařilo pořádně zdokumentovat. Zůstalo jen pár desítek slov, zapsaných v posledních týdnech života ženy, kterou svět poznal jako Juanou Maríu.
Cizí lodě a cizí lidé
Na začátku 19. století připluli do těchto vod lovci vyder. Kožešina mořské vydry měla v Číně a Evropě vysokou cenu, a tak přicházeli ve velkém. Nejčastěji to byli Aleuté z Aljašky, které najímali ruští obchodníci. Jejich přítomnost přinesla střety o loviště a zásoby.
V roce 1814 došlo podle záznamů k masakru — Aleuté zabili desítky lidí kmene Nicoleno. Nikdo přesně neví, kolik jich zbylo, ale kmen byl těžce oslabený. V následujících letech se jejich počet dál zmenšoval. Nemoci, nedostatek jídla, nepřátelské lodě.
V roce 1835 bylo na ostrově už jen pár desítek lidí. Kalifornské úřady se rozhodly, že je odvezou na pevninu, do misie v Santa Barbaře. Tam měli dostat jídlo, střechu nad hlavou a „civilizovanější“ život. Loď, která pro ně připlula, všechny naložila. Všechny, až na jednu ženu.
Proč zůstala, nikdo přesně neví. Nejrozšířenější verze tvrdí, že se vrátila hledat malé dítě, které se při nalodění ztratilo. Loď kvůli počasí odplula a už se nevrátila. Ale tohle je jen vyprávění z druhé ruky. Možná to bylo jinak — možná se schovala, možná nestihla přijít. Jisté je jen to, že od té chvíle byla sama.
Sama na ostrově
Přežít na San Nicolasu nebylo jednoduché ani pro celý kmen, natož pro jednu ženu. Ale Juana María znala způsoby svého lidu. Stavěla si chýše z velrybích a tuleních kostí, překryté peřím nebo suchou trávou. Lovila ryby oštěpem, chytala ptáky do pastí, sbírala mořské řasy a kořínky.
Sladkou vodu brala z pramenů, ale musela ji šetřit. Ostrov byl suchý, a když přišly větry, mohla přijít i dlouhá období bez deště. Každý den musela myslet dopředu — mít zásoby jídla i paliva na oheň.
Byla bez lidí, ale ne úplně bez společnosti. Na ostrově žili ptáci, tuleni, mořské vydry. Možná s nimi mluvila, možná jim zpívala. Moře slyšela pořád. To bylo jediné, co se za ty roky neměnilo.
Hledání, které trvalo roky
Po přesídlení Nicoleno se mezi lidmi na pevnině šířily zvěsti, že na ostrově zůstala žena. Několik výprav se ji pokusilo najít, ale ostrov byl špatně dostupný a nebezpečný. Často ho obklopovala hustá mlha, lodě se bály přiblížit. Někteří si mysleli, že už dávno zemřela.
Teprve v roce 1853 kapitán George Nidever, zkušený lovec vyder, vyrazil cíleně po stopách „osamělé ženy“. Našel stopy ohnišť, kostěné nástroje a neobvyklé chýše. A pak i ji samotnou.
Stála zrovna na břehu a čekala. Měla dlouhé černé vlasy, oděv z ptačích per a kolem pasu pás z tulení kůže. Smála se a mluvila jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Nepůsobila vystrašeně, spíš zvědavě.
Když ji přivezli na loď, dostala jídlo a nové oblečení, ale dál si chránila svůj plášť z peří. Byla drobná, ale zjevně silná. Osmnáct let přežít o samotě nebylo dílem náhody.
Život na pevnině
V Santa Barbaře se o ni starala rodina kapitána Nidevera. Lidé jí říkali „Lone Woman of San Nicolas Island“. S nikým se nedomluvila — její jazyk už nikdo neznal. Kněz otec González si zapsal asi dvě desítky slov a několik písní, ale smysl většiny zůstal nejasný.
Podle těch, kdo ji znali, byla veselá a zvídavá. Milovala ovoce, ráda si prohlížela nové věci. Často zpívala. Zdálo se, že jí život na pevnině vyhovuje, ale tělo si neporadilo s místními nemocemi. Po sedmi týdnech onemocněla a 19. října 1853 zemřela, zřejmě na úplavici. Pohřbili ji u misie, ale přesné místo hrobu se dnes neví.
Co po ní zůstalo
S její smrtí zmizel jazyk Nicoleno. Její příběh by možná zapadl, kdyby si Nidever a další nevedli zápisky. O sto let později inspiroval spisovatele Scotta O’Della k napsání Ostrova modrých delfínů, knihy, která přiblížila život osamělé ženy dětem po celém světě.
Archeologové na San Nicolasu našli pozůstatky jejích přístřešků, nástrojů a ohnišť. V roce 2012 objevili chýši z velrybích kostí, orientovanou proti větru, s ohništěm uprostřed. Stavba dokazovala, že dokázala nejen přežít, ale i udržet si zručnost a znalosti svého kmene.
Proč tehdy loď odplula bez ní? Co dělala během bouřlivých zim? Jaké to bylo mluvit jazykem, kterému na světě rozuměla už jen ona? Tyhle odpovědi se nedozvíme. Zůstal jen obraz ženy, která dokázala žít tam, kde by jiní nepřežili ani pár týdnů.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/juana-maria
https://www.thearchcons.org/the-legend-of-the-lone-woman-of-san-nicolas-island/
https://www.islapedia.com/index.php?title=JUANA_MARIA,_Lone_Woman_of_San_Nicolas_Island
https://en.wikipedia.org/wiki/Juana_Maria
https://www.pbssocal.org/shows/california-coastal-trail/juana-maria-better-than-nothing-the-strange-tale-of-the-lone-woman-of-san-nicolas-island
https://daily.jstor.org/juana-maria-blue-dolphins/
