Článek
Nestalo se mi to poprvé. Ale fascinuje mě, jak se to vždycky stane v tu nejméně vhodnou chvíli. Pokaždé.
Čekala mě v práci přednáška před větší skupinou lidí. Tyhle momenty si vůbec neužívám, ale bohužel to patřilo k mé pozici a tak jsem se jednou za čas musel kousnout a zvládnout to.
Celý víkend jsem pracoval na prezentaci projektu, který jsem pak měl v týdnu přednést. Tentokrát na tom hodně záleželo, kdyby se to povedlo, zajistí nám to další zakázku. Když se to nepovede, bude to firmu bolet.
Dal jsem si hodně záležet a s prezentací se doslova mazlil až do noci. Během nedělního večera jsem ji už jenom vyšperkoval a šéfovi potvrdil, že je vše zdárně připraveno.
Šel jsem spát s dobrým pocitem. Ráno jsem se probudil chvíli předtím, než mi zazvonil budíček. Vlastně mě probudila myšlenka. Zapomněl jsem si prezentaci zkopírovat na flashku. Můj noťas si bohužel nějak nerozumí s promítací technikou, takže si to musím vždy překopírovat. Ale v pohodě, to udělám před odchodem, teď ze sebe musím udělat trochu člověka…
Ranní hygiena a snídaně byla za mnou, do odchodu zbývaly poslední minuty. Beru počítač, zapínám, chystám si flashku… Šup šup, všude budou zase kolony, nesmím přijít pozdě. Nervózně klepu prsty po desce stolu, zatímco sleduju monitor počítače.
Krve by se ve mně nedořezal. Nevěřícně zírám na obrazovku a hypnotizuju text, který se na ní objevil.
„Probíhá příprava Windows, nevypínejte počítač…“
„F**k!“ To se mi snad zdá. Proklínám Billa Gatese a doufám, že aktualizace bude patřit k těm několika málo, které jsou fakt rychle. Rychlost nabíhajících procent však svědčí o opaku.
Začínám se modlit a prosím všechny svaté, aby se slitovali a trochu ten proces urychlili. Hernajs. Začínám už proklínat i sám sebe. Kdybych tu aktualizaci spustil už předevčírem a pořád to neoddaloval, nemuselo se tohle vůbec stát.
Čas nemilosrdně plyne… Ač ateista, zkouším i tuhle možnost. „Zdrávas Maria, milostiplná…“. Nic. Já to věděl. Mně už asi nepomůže ani svěcená voda.
Už mám časový skluz. Noťas beru do ruky a letím do auta, snad to bude dokončené, než dorazím do práce.
Jedu. Cesta dobrá, provoz zatím slabý. Než dorazím na D1. Kdo někdy jel po D1 v ranní špičce, tak bude vědět.
Posunuju se v koloně. Ale to je úspěch, horší je, když je člověk v koloně a ta se nepohybuje. Jak se tak pomalu sunu, hodím okem po počítači, který si hoví na místě spolujezdce. 22 %. To je snad vtip. Otráveně se zase soustředím na vozovku před sebou, ale koutkem oka zahlédnu na kraji monitoru červený vykřičník. „F**k!“, dnes už podruhé. Baterie počítače se chystá každou chvíli umřít.
Něco mě lechtá na čele. Krůpěje potu. To přesně potřebuju. Dorazit pozdě, bez prezentace, zpocený a smrdutý jak skunk.
Neurol by se hodil. Mysl začíná vytvářet všemožné scénáře, jak strašně se znemožním. Kdo je introvert jako já, tak dobře ví, že si člověk přeje zemřít rychlou smrtí už jen při představě, že bude muset stát před dalšíma lidma a něco prezentovat, natož kdyby před ně měl předstoupit, vysvětlit, proč nemá prezentaci a začít improvizovat. V minulém životě jsem musel být asi hrozný mizera.
Hurá, kolona se rozvolňuje a nabíráme rychlost. Chvíli marně přemýšlím nad tím, proč tam ta kolona vlastně byla, když nikde nic… Nevadí, hlavně, že už jedu. Ještě pořád to můžu stihnout, ale nesmí mě zradit technika.
Trochu to zkrátím. Vlítnul jsem do kanceláře, kde mám stejnou nabíječku k noťasu jako doma. Běžím do zasedačky, kde se bude promítat a počítač připojuji do zásuvky. Uf, asi na poslední chvíli. A už při mě stojí všichni svatí, procenta se blíží k cílové pásce. Všechno dobře dopadne.
„Aktualizace se nám nepodařilo dokončit. Vracení změn zpět. Nevypínejte počítač.“
„F**k!“ Potřetí. Začínám se potit i na místech, kde se opravdu potit nechci. Žaludek se sroloval jak palačinka, srdce se zbláznilo, krk se zavřel, že jím neprojde ani polknutá slina. Nevadí, stejně mi v ústech dočista vyschlo.
Mám chuť křičet, brečet, rozmlátit všechno kolem. Proč? Proč zas já?
Přichází šéf a v očích se mu zrcadlí otázka, co se děje, že vypadám jak na pokraji zhroucení. V krátkosti mu vše vysvětlím. Rád by našel pochopení, ale i jemu se na chvíli zastaví srdce při představě, že se to nepovede. Koukne na mě pohledem, že je mu jedno jak, ale tuhle situaci musím zvládnout a dosáhnout úspěchu.
Znovu hypnotizuju monitor. Mám pocit, že procenta se zastavila a nehodlají dál pokračovat.
Cvakne klika, naši potenciální partneři vchází do místnosti.
Rád bych se nechal připoutat ke kůlu a nechal se mučit. Zavřít na doživotí. Setnout gilotinou. Cokoliv. Všechno vypadá jako lepší varianta než to, co se blíží.
„Dobrý den, pánové, srdečně Vás tu vítáme. Bohužel nás trochu zklamala technika, ale nebojte, zvládneme to chvíli i bez ní. Trocha improvizace není nikdy na škodu.“
----------
Improvizace naštěstí netrvala celou dobu. Když se aktualizace vrátily zpět, šéf zkopíroval prezentaci na flashku, zapnul počítač u promítače a… „Probíhá příprava Windows, nevypínejte počítač…“.
Tentokrát aktualizace proběhla standardně a poměrně rychle a za chvíli jsem mohl prezentovat s podporou techniky. Dodnes mi z toho ale běhá mráz po zádech a den před vystoupením si vždy kontroluji aktuálnost aktualizací.
