Křehký poutník: babočka admirál překonává neuvěřitelnou cestu. Na našich zahradách potřebuje kopřivy

Babočka admirál, latinsky Vanessa atalanta, je jeden z těch motýlů, které člověk nemusí dlouze určovat podle atlasu. Stačí krátký pohled a většinou je jasno. Na první dojem působí tmavě, skoro černě, ale přes jeho křídla se táhnou výrazné oranžovočervené pruhy, které vypadají jako tah štětcem. Na špičkách předních křídel má bílé skvrny, takže když sedí s rozevřenými křídly na květu nebo na nahřátém kameni, je nepřehlédnutelný.

Není to motýl jemných pastelových barev. Admirál působí spíš kontrastně a sebevědomě. Možná i proto dostal tak výrazné jméno. V češtině mu říkáme babočka admirál, v angličtině red admiral. Nejde o nijak vzácného motýla (i když motýlů obecně ubývá, přinejmenším lokálně), ale to mu na zajímavosti neubírá. Právě naopak. Je to jeden z těch druhů, které máme často doslova před očima, a přesto o nich většina lidí ví jen to, že „někde seděl pěkný motýl“.

Rozpětí jeho křídel bývá zhruba pět až šest centimetrů. Když křídla rozevře, ukáže svůj slavnostní kabát. Když je naopak složí, změní se skoro v jiného tvora. Spodní strana křídel je hnědavá, šedá, nenápadně skvrnitá a nepravidelná. Připomíná kůru stromu, uschlý list nebo kus staré rostlinné hmoty. To je pro motýla důležité. V okamžiku, kdy přestane vystavovat barevnou horní stranu křídel, dokáže se v krajině docela dobře ztratit.

Babočka admirál není druh vázaný jen na divokou přírodu. Potkat ji můžete na lesní cestě, na louce, u řeky, v sadu, na okraji pole, ale klidně i v městském parku nebo na zahradě mezi domy. Vyhovují jí místa, kde najde květy pro dospělé motýly a kopřivy pro housenky. Tahle kombinace je pro ni zásadní.

Dospělí admirálové často navštěvují bodláky, pcháče, sadce, dobromysl, hvězdnice, komule a mnoho dalších květů bohatých na nektar. Na podzim je ale možná častěji než na květech zahlédnete na spadaném ovoci. Sedí na švestkách, hruškách, jablkách nebo zkvašených bobulích a sají sladkou šťávu. Někdy se u ovoce sejde více motýlů najednou, a když se k nim člověk přiblíží pomalu, nechají ho často dojít docela blízko.

Právě tohle z něj dělá vděčný druh pro pozorování. Není tak neposedný jako někteří jiní motýli, kteří zmizí dřív, než člověk stihne zaostřit. Admirál se sice umí prudce zvednout a rychle odletět, ale často se zase vrací na stejné místo. Když má před sebou dobrý zdroj potravy, dokáže být překvapivě tolerantní.

Jestli má babočka admirál v krajině nějakou nenápadnou spojenkyni, pak je to kopřiva. Pro mnoho lidí je kopřiva plevel, který pálí, překáží a hyzdí zahradu. Pro admirála je ale životně důležitá. Samice na ni klade vajíčka a housenky se jejími listy živí.

To je hezký příklad toho, jak se lidský pohled na přírodu často míjí s potřebami jiných organismů. Uklizená zahrada bez kopřiv, bez přerostlého kouta, bez starého listí a bez „nepořádku“ může vypadat hezky, ale pro motýly je mnohdy skoro prázdná. Admirál nepotřebuje luxusní okrasný záhon. Potřebuje kousek místa, kde mohou růst kopřivy, a poblíž nějaké květy.

Housenka babočky admirál je nenápadná, tmavá až černavá, často s drobnými skvrnami a výrůstky. Nežije volně vystavená na listu tak, jak si lidé housenky často představují. Mladé housenky si list kopřivy částečně stáčejí nebo spojují hedvábným vláknem a vytvářejí si jednoduchý úkryt. Uvnitř se krmí a zároveň se chrání před nepřáteli. Člověk si jí proto nemusí vůbec všimnout, i když má na zahradě celou malou generaci budoucích admirálů.

Po několika svlékáních se housenka zakuklí. Kukla visí hlavou dolů, většinou někde na rostlině nebo v jejím okolí. Zvenčí vypadá nehybně, skoro jako mrtvý kousek přírody. Uvnitř ale probíhá jedna z největších proměn, jaké známe. Tělo housenky se přestaví na tělo motýla. Z tvora určeného hlavně k přijímání potravy vznikne dospělec s křídly, sosákem, složenýma očima a úplně jiným způsobem života.

Na babočky admirál se dlouho lidé dívali hlavně jako na běžné letní motýly. Jenže jejich život je mnohem pohyblivější. Admirál patří mezi tažné druhy. Každý rok se část populace přesouvá na dlouhé vzdálenosti. Na jaře k nám přilétají motýli z jižnějších oblastí Evropy, rozmnoží se zde a jejich potomci pak během léta a podzimu pokračují v dalším cyklu.

Není to stejné jako u ptáků, kde si často představujeme jednoho jedince, který letí na zimoviště a zase zpátky. U motýlů je to složitější. Jednotlivé generace na sebe navazují jako štafeta. Někteří jedinci přiletí, jiní se u nás vylíhnou a část z nich se na podzim vydává zase směrem k jihu. Přesto je na tom něco skoro neuvěřitelného. Tvor, který váží zlomek gramu a při neopatrném dotyku mu člověk může poškodit křídla, dokáže překonávat krajiny, řeky, města i hory.

Jeho let není jen náhodné poletování od květu ke květu. Když táhne, pohybuje se cíleně. Využívá vhodné počasí, proudění vzduchu a svou vnitřní orientaci. Přesný mechanismus motýlí migrace je složitý a u mnoha druhů stále fascinující. U admirála je ale jisté, že nejde o pasivní bloudění krajinou. Je to skutečný cestovatel.

Nejčastěji si babočky admirál všimneme od léta do podzimu. V teplých dnech sedají na květy, vyhřívají se na zídkách, kmenech stromů, cestách nebo plotech. Když je počasí chladnější, každé slunečné místo má cenu. Motýl si rozevře křídla a nastaví je slunci, aby získal teplo potřebné k letu.

Na podzim působí admirál někdy skoro melancholicky. V zahradách už ubývá květů, listí žloutne a vzduch je chladnější. A přesto se na spadaném ovoci nebo posledních květech hvězdnic objevuje tenhle tmavý motýl s červeným pruhem, jako by si bral poslední zásoby energie před dlouhou cestou nebo před koncem sezony.

V mírných zimách mohou někteří jedinci v Evropě přežít i severněji než dříve. Přezimování u nás však není u tohoto druhu tak spolehlivé jako u některých jiných baboček. Jeho výskyt v jednotlivých letech proto může kolísat. Někdy je admirálů hodně, jindy méně. Záleží na počasí, úspěšnosti migrace i podmínkách v místech, odkud přilétají.

Tak nápadný motýl se samozřejmě nevyhne pozornosti predátorů. Loví ho ptáci, pavouci, vážky a další hmyzožravci. Housenky a kukly ohrožují parazitoidi, tedy drobní blanokřídlí nebo dvoukřídlí, jejichž larvy se vyvíjejí na úkor hostitele. Příroda není idylická zahrádka, ale neustálý souboj o přežití.

Admirál se brání hlavně chováním a maskováním. V letu je rychlý a obratný. Když usedne se zavřenými křídly, jeho spodní kresba ho umí dobře skrýt. Barevná horní strana křídel může zároveň predátora mást prudkým kontrastem. Motýl, který se náhle zvedne a ukáže červené pruhy, může na okamžik narušit přesný útok.

Housenky zase spoléhají na úkryty v listech kopřiv. Není to dokonalá ochrana, ale v přírodě často rozhodují drobnosti. Kdo je o trochu méně vidět, kdo je o trochu hůř dostupný, kdo se včas schová, ten má větší šanci dokončit vývoj.

Babočka admirál zatím nepatří mezi druhy, o jejichž přežití bychom se museli bezprostředně bát. Je poměrně přizpůsobivá a dokáže žít i v člověkem pozměněné krajině. To ale neznamená, že je úplně mimo nebezpečí. Motýli obecně doplácejí na úbytek pestré krajiny, na chemizaci, na příliš časté sečení, na likvidaci remízků a zarostlých okrajů.

Pro admirála je důležité, aby v krajině zůstávaly kopřivy. Ne všude, ne v celých lánech, ale aspoň v okrajích zahrad, u plotů, podél potoků, cest a mezí. Stejně důležité jsou pozdní květy a ovocné stromy. Zahrada, kde je část trávníku ponechaná déle neposečená a kde na podzim zůstane chvíli ležet pár spadaných plodů, může být pro motýly mnohem užitečnější než dokonale vyholený zelený koberec.

Pomoci mu tedy může i obyčejný člověk. Stačí nesnažit se mít každý kout zahrady pod absolutní kontrolou. Nechat někde kopřivy. Vysadit rostliny, které kvetou postupně během roku. Nepoužívat zbytečně insekticidy. A hlavně se dívat. Protože teprve když si člověk všimne, kdo všechno s ním na zahradě žije, začne chápat, že příroda není někde daleko za hranicí města. Je i v kopřivách za kůlnou.

Babočka admirál je motýl našeho každodenního prostoru. Může se objevit na zahradě, na hřbitovní zdi, u lesní cesty, v městském parku i na balkoně, kam ho přiláká kvetoucí rostlina. Když si sedne na květ a rozevře křídla, na chvíli jako by se v něm spojily dvě věci, které si často neumíme dát dohromady - křehkost a vytrvalost. Vypadá jemně, skoro pomíjivě. A přesto je za ním životní příběh, ve kterém je proměna, cesta, nebezpečí, orientace, návrat i pokračování rodu.

Možná proto stojí za to se u něj zastavit. Nejen ho vyfotit a jít dál, ale chvíli ho pozorovat. Jak pomalu zasouvá sosák do květu. Jak se natáčí ke slunci. Jak náhle vzlétne, opíše krátký oblouk a znovu usedne skoro na stejné místo. V takové chvíli člověk zjistí, že i úplně běžný motýl může být pozoruhodný. Stačí mu dát trochu pozornosti.

Babočka admirál je připomínkou, že příroda nemusí být vzácná, aby byla cenná. Někdy je nejzajímavější právě to, co máme blízko. Stačí pár kopřiv, několik květů, trochu tepla a oči otevřené pro malé věci. A najednou se před námi obyčejný kout zahrady promění v místo, kudy prochází tichý cestovatel s černými křídly a červeným pruhem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Vanessa_atalanta/

https://www.lepidoptera.cz/motyli/babocka-admiral-vanessa-atalanta-linnaeus-1758

http://www.naturabohemica.cz/Vanessa-atalanta/

https://butterfly-conservation.org/butterflies/red-admiral