Článek
Některé příběhy o přežití začínají v horách, na moři, v poušti nebo v troskách po nehodě. Člověk se v nich ocitne proti přírodě, proti počasí, proti hladu, žízni a vlastnímu strachu. Příběh Andrease Mihavecze je jiný. Není v něm žádná divočina, žádný ledovec, žádná rozbouřená řeka ani ztroskotaná loď. Odehrál se v obyčejné budově, v rakouském městečku Höchst, v malé cele, kterou někdo zamkl a pak na ni přestal myslet.
Andreas Mihavecz nebyl ztracený v džungli. Nebyl pohřešovaný někde, kam se nedalo dostat. Byl zavřený ve státní budově, v prostoru, který měl být pod kontrolou lidí, jejichž práce spočívala mimo jiné i v tom, aby věděli, koho zadrželi a kde se nachází. A přesto se stal člověkem, který na dlouhých osmnáct dní zmizel ze světa, aniž by fyzicky kamkoli odešel.
Podle Guinnessovy knihy rekordů jde o nejdéle zaznamenaný případ přežití bez jídla a bez běžného přístupu k vodě. Mihavecz byl jako osmnáctiletý zadržen 1. dubna 1979 a nalezen až 18. dubna téhož roku, v kritickém stavu a blízko smrti.
Osudný první duben
Na začátku nebylo nic, co by naznačovalo, že půjde o případ, který se jednou dostane do knih rekordů a do článků o hranicích lidského přežití. Andreas Mihavecz, mladík z rakouského Bregenzu, byl v roce 1979 zadržen poté, co byl pasažérem v havarovaném autě. Nebyl to začátek žádného velkého kriminálního příběhu, spíš situace, která měla být úředně vyřešena, zaznamenána, vysvětlena a uzavřena. Jenže právě obyčejnost toho začátku je zpětně mrazivá.
Policie ho umístila do zadržovací cely v budově v Höchstu. Takové cely nejsou určené k dlouhodobému věznění. Mají sloužit k tomu, aby v nich člověk strávil krátkou dobu, než se rozhodne, co dál. Jenže u Mihavecze se stalo něco, co zní absurdně, ale podle dostupných popisů bylo výsledkem obyčejného lidského selhání. Tři policisté, kteří za něj měli odpovědnost, se domnívali, že ho už propustil někdo z ostatních. Každý z nich měl za to, že věc je vyřízená. Nebyla.
A tak zůstal Andreas zavřený.
Dveře se zaklaply, zámek držel a svět za nimi pokračoval dál. Venku se střídali lidé, probíhaly běžné pracovní dny, někdo telefonoval, někdo vyřizoval papíry, někdo šel domů. Jen v suterénu budovy zůstal člověk, který měl nejspíš zpočátku pořád pocit, že jde jen o nepříjemné zdržení. Že někdo přijde. Že přece nemůže být možné, aby na něj zapomněli.
První hodiny - čekání, které se mění ve strach
První hodiny si lze představit ještě relativně střízlivě. Člověk je naštvaný, zmatený, podrážděný. Volá, buší, nadává, dožaduje se vysvětlení. Věří, že někdo musí slyšet. V takové situaci mozek pořád pracuje s normálním světem. Se světem, kde chyba trvá chvíli. Se světem, kde když člověk křičí v policejní budově, někdo přijde. Se světem, kde dveře nejsou hranicí mezi životem a smrtí, ale jen nepříjemnou překážkou.
Jenže u Mihavecze se normální svět začal rozpadat velmi rychle. Cela byla podle popisů v suterénu, takže jeho volání nebylo slyšet tam, kde by ho někdo mohl zachytit. To je na celém případu jedna z nejkrutějších okolností. Nebyl mlčky smířený. Neseděl v rohu a nečekal. Musel volat, bušit, zkoušet cokoli, co by mohlo přivolat pomoc. Ale zvuk se ztrácel v prostoru, který byl pro ostatní příliš vzdálený a pro něj se pomalu měnil v past.
První den mohl být ještě vyplněný nadějí. Druhý den už musel být jiný. Hlad je nepříjemný, ale žízeň je brutální. Sucho v ústech, bolest hlavy, slabost, zrychlené myšlenky, panika. Člověk si začne uvědomovat, že problém není v tom, že se někdo opozdil. Problém je v tom, že nikdo nepřichází vůbec.
Matka, která se ptala
Jedním z nejbolestnějších detailů případu je informace, že Mihaveczova matka se o syna bála a policii kontaktovala. Podle dostupných zdrojů její obavy nebyly brány tak vážně, jak by měly být. Z dnešního pohledu je to skoro nesnesitelná představa - venku existoval někdo, kdo se ptal, kde Andreas je. A uvnitř budovy existoval Andreas, který na tuto otázku sám odpovídal svým křikem, jen ho nikdo neslyšel.
Právě tady se příběh měnil z nešťastné náhody v selhání více vrstev systému. Nestačilo, že se ztratila informace mezi policisty. Nestačilo, že nikdo nekontroloval celu. Když se objevila obava zvenčí, ani tehdy se mechanismus nezastavil a nezeptal se - nemohli jsme udělat chybu?
U podobných případů bývá nejděsivější ne samotná jedna chyba, ale řetězec malých přehlédnutí. Jeden člověk něco předpokládá. Druhý se nezeptá. Třetí věří, že to udělal někdo jiný. Čtvrtý nezkontroluje dveře. A z těch drobných mezer najednou vznikne propast, do které spadne živý člověk.
Co se děje s tělem bez vody?
Případ Andrease Mihavecze bývá často zjednodušován větou, že přežil osmnáct dní bez jídla a vody. To není úplně přesné. Uvádí se, že přežil díky kondenzované vlhkosti na stěnách cely, kterou mohl olizovat. Tohle je důležitá nuance. Bez jakéhokoli příjmu tekutin by osmnáct dní bylo prakticky za hranicí běžné lidské přežitelnosti.
Lidské tělo se bez jídla dokáže nějakou dobu obejít. Začne spotřebovávat zásoby energie, tuk, později i svalovou hmotu. Je to ničivé, ale ne okamžité. Voda je mnohem vážnější problém. Krev houstne, krevní tlak klesá, ledviny se snaží šetřit každou kapku, moč tmavne a mizí. Sliznice vysychají, hlava bolí, tep se zrychluje, člověk je slabý, zmatený, podrážděný. Později přichází dezorientace, halucinace, kolaps.
Mihavecz podle uváděných údajů během svého utrpení ztratil asi 24 kilogramů. To číslo zní skoro abstraktně, dokud si člověk nepředstaví, co znamená v tak krátké době. Nejde jen o zhubnutí. Je to drastická ztráta tekutin, vyčerpání zásob, rozpad běžného fungování těla. Organismus se postupně přepíná do režimu přežití, ale ani ten není nekonečný.
Cela jako celý vesmír
Na příbězích extrémního přežití nás často fascinuje vnější drama. Horolezec visí nad propastí. Trosečník vidí na horizontu moře. Člověk v poušti hledá stín. U Mihavecze je děsivý pravý opak - nehybnost. Žádná cesta, žádný směr, žádné rozhodnutí, kudy jít. Jen uzamčená místnost.
Cela se po několika dnech musela změnit v celý jeho svět. Stěny, dveře, podlaha, pach vlastního těla, ticho, vlastní dech. Člověk v takové izolaci ztrácí běžné měřítko času. Den a noc mohou splývat, zvlášť v suterénu. Minuty se vlečou, pak mizí. Paměť začíná pracovat divně. Naděje přichází ve vlnách - teď už určitě někdo přijde. Potom propad - nikdo už nikdy nepřijde.
Je těžké nepřemýšlet o psychické stránce toho všeho. Hlad a žízeň jsou fyzické, ale zoufalství je jiný druh bolesti. Mihavecz nevěděl, jestli je venku hledán. Nevěděl, jestli jeho matka tuší, co se stalo. Nevěděl, jestli policisté vědí, že je zavřený, nebo zda na něj opravdu zapomněli. A možná právě tahle nejistota musela být nejhorší. Protože když člověk ví, že o něm nikdo neví, začne bojovat nejen o život, ale i proti pocitu, že už pro okolní svět přestal existovat.
Osmnáctý den
Andreas Mihavecz byl nalezen 18. dubna 1979. Podle Guinnessova záznamu byl v cele od 1. dubna a objeven byl téměř mrtvý. Jiné zdroje někdy uvádějí 19. duben jako den, kdy se případ dostal do širšího povědomí nebo kdy je připomínán, ale Guinness uvádí datum nálezu 18. dubna.
K jeho objevení mělo dojít až poté, co si někdo všiml zápachu vycházejícího ze suterénních prostor. To ukazuje, jak blízko smrti už musel být. Nezachránila ho pravidelná kontrola. Nezachránil ho promyšlený systém evidence. Nezachránilo ho to, že by si někdo včas uvědomil chybu. Zachránila ho náhoda a skutečnost, že jeho tělo vydrželo déle, než by většina lidí čekala.
Když ho našli, byl v kritickém stavu. Musel být převezen do nemocnice a zotavování trvalo týdny. Přežil jen zázrakem.
Rekord, který je spíš obžalobou
Když se řekne světový rekord, člověku se obvykle vybaví sportovec, výkon, překonání hranic. U Andrease Mihavecze je to jiné. Tenhle rekord nemá v sobě slávu. Není to triumf vůle ve smyslu dobrovolné výzvy. Je to rekord, který vznikl z nedbalosti. Rekord, který by nikdy neměl existovat.
Guinnessova kniha rekordů jeho případ eviduje jako nejdelší přežití bez jídla a vody. Jenže za tou větou není dobrodružství. Je za ní osmnáctiletý kluk, kterého systém zavřel, zapomněl a našel až ve chvíli, kdy už se blížil smrti.
O jeho pozdějším životě se veřejně neví mnoho. A možná je to tak správně. Některé příběhy se stanou veřejnými kvůli tomu, co se člověku stalo, ale to neznamená, že celý jeho další život patří veřejnosti. Víme, že přežil. Víme, že se zotavoval. Nevíme však přesně, jak hluboké psychické následky v něm ta zkušenost zanechala. Dá se ale lidsky předpokládat, že osmnáct dní v uzamčené cele bez jistoty záchrany není něco, co člověk jednoduše odloží za sebe.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o starou událost z roku 1979, o selhání z jiné doby, kdy nebyly digitální systémy, kamery, čipy, automatické evidence a dnešní kontrolní mechanismy. Modernější technologie mohou snížit riziko, ale neodstraňují lidský faktor. Systém je jen tak spolehlivý, jak spolehlivě v něm lidé kontrolují to, co je skutečně důležité.
Příběh Andrease Mihavecze je děsivý, protože v něm není žádný monstrózní zločinec. Není tam únosce, sadista ani někdo, kdo by ho záměrně nechal umírat. Je tam něco mnohem banálnějšího - špatně předaná informace, neprovedená kontrola, přehlédnutý člověk. A právě banalita toho selhání je znepokojivá. Ukazuje, že katastrofa nemusí vždycky přijít jako výbuch. Někdy přijde jako nevyplněná kolonka, nezvednutý telefon, nezkontrolované dveře.
Andreas Mihavecz přežil něco, co se pohybuje na samé hraně lidských možností. Jeho tělo se osmnáct dní drželo při životě v podmínkách, které by mohly zabít už po několika dnech. Zřejmě mu pomohlo chladnější a vlhčí prostředí suterénu, omezený pohyb, mládí a kapky kondenzované vody. Ale ani to nevysvětluje všechno. V podobných případech vždy zůstává část, kterou nelze úplně převést na tabulku fyziologie.
Andreas Mihavecz přežil. To je na tom příběhu největší zázrak. Ale skutečná otázka nezní jen, jak to mohl vydržet. Skutečná otázka zní, jak se vůbec mohlo stát, že musel.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://svetobeznik.info/andreas-mihavecz-rekord-bez-jidla-a-piti/
https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/67607-longest-survival-without-food-and-water
https://www.grunge.com/493310/the-sad-story-of-andreas-mihavecz-and-his-guinness-world-record/
https://grokipedia.com/page/Andreas_Mihavecz
https://www.mcgill.ca/oss/article/medical-critical-thinking/we-can-survive-without-food-about-70-days-only-5-days-without-water
