Řetězy, křik a hrůza. V Bedlamu bylo utrpení postižených zábavou, za niž veřejnost ochotně platila

Jen málokterá instituce v evropských dějinách získala tak ponuré jméno, že se z něj časem stalo samostatné slovo. Přesně to se stalo londýnskému Bethlem Royal Hospital. Z jeho zkomoleného názvu „Bedlam“ vznikl výraz, který v angličtině dodnes znamená chaos, zmatek, křik a neovladatelný nepořádek. To samo o sobě hodně vypovídá. Nešlo totiž jen o starou nemocnici. Bedlam se stal kulturním symbolem toho, jak se evropská společnost po staletí dívala na duševně nemocné: se strachem, s nepochopením, někdy s lítostí, ale velmi často i s krutostí.

Bethlem Royal Hospital bývá označován za nejstarší psychiatrickou nemocnici v Evropě, respektive za vůbec nejstarší známou instituci v Británii, která se postupně specializovala na péči o duševně nemocné. Jenže když se řekne „péče“, člověk si nesmí představit nic moderního. Po velkou část své historie nešlo o léčbu v dnešním smyslu slova, ale spíš o uzavření, dohled a izolaci těch, kteří byli považováni za nepříčetné, nebezpečné, nevhodné nebo prostě jen obtížné. Bedlam je proto důležitý nejen jako dějiny jedné nemocnice, ale jako zrcadlo proměn celé západní civilizace. Na jeho příběhu je vidět, jak dlouho trvalo, než se duševní nemoc přestala chápat jako morální selhání, trest, ostuda nebo veřejná podívaná.

Bethlem má kořeny už ve 13. století. Když vznikl, nešlo ještě o psychiatrickou nemocnici, ale o náboženský a dobročinný dům. Byl založen roku 1247 jako Priory of St Mary of Bethlehem a stál v Bishopsgate, tehdy ještě za hranicemi Londýna, v místech, kde je dnes nádraží Liverpool Street. Založil ho Simon FitzMary, bohatý londýnský měšťan a bývalý šerif, který pro něj věnoval pozemek. Smysl toho místa byl zpočátku prostý: starat se o chudé a nemocné a zároveň fungovat jako církevní nadace. To, čím se Bethlem proslavil později, přišlo až po dlouhé době.

Bethlem nebyl žádný obrovský ústav, jak by se podle jeho pozdější pověsti mohlo zdát. Naopak šlo spíš o menší, docela nenápadné místo. Areál zabíral jen omezený prostor, měl nádvoří, kapli, několik místností pro pacienty, kuchyni, zázemí pro personál a kus venkovního prostoru. Nic, co by samo o sobě působilo hrozivě. Právě v tom je kus ironie. Místo, které se později stalo skoro legendou a symbolem hrůzy, začínalo celkem skromně.

Na původním místě vydržel Bethlem víc než 400 let. Teprve v roce 1676 se stěhoval do Moorfields. Pak přišel další přesun, roku 1815 do St George’s Fields v Southwarku, tedy na jih od Temže. A nakonec se v roce 1930 přestěhoval do Monks Orchard v Beckenhamu, kde stojí dodnes. Když se na ta stěhování podíváme, nejsou to jen změny adres. Je v nich vidět i proměna samotné instituce. Z malého středověkého domu za městskými hradbami se postupně stal velký ústav se stále temnější pověstí, zatímco dnešní nemocnice už působí úplně jinak – je v zeleni, v otevřenějším prostoru a patří do moderního systému psychiatrické péče.

Ta cesta od prvního Bethlemu k dnešní nemocnici je vlastně výmluvná sama o sobě. Připomíná, že Bedlam nevznikl jako nějaké předem dané místo hrůzy. Takovým se stal až časem. A právě to je na jeho historii možná nejzajímavější i nejmrazivější. Na začátku to byl nenápadný charitativní dům. Teprve další staletí z něj udělala jméno, které začalo znamenat chaos, děs a lidské utrpení.

Bethlem nebyl od začátku určen jen pro lidi s duševním onemocněním. Ve středověku se ostatně mezi různými typy nemocí a postižení nerozlišovalo tak, jak jsme zvyklí dnes. Jeden ústav mohl přijímat chudé, nemocné, staré, lidi s tělesným postižením i ty, kteří se chovali zmateně nebo „nepříčetně“. Právě tady se ale postupně začala vytvářet specializace. Historic England uvádí, že nejpozději do roku 1403 už tvořili „šílení“ pacienti většinu klientů Bethlemu. Právě tehdy se z instituce stal v podstatě první známý anglický ústav zaměřený převážně na duševně nemocné.

Jenže specializace ještě neznamenala pokrok. Spíš to znamenalo, že společnost si začala vytvářet zvláštní kategorii lidí, které neuměla pochopit a které chtěla mít oddělené od ostatních. Dnešní člověk má tendenci si myslet, že středověk a raný novověk považovaly „šílenství“ za něco čistě nadpřirozeného, třeba posedlost démonem. Ve skutečnosti byly představy složitější. Podle dobových názorů šlo často o tělesnou poruchu, nerovnováhu šťáv, zvláštní stav organismu, který se měl dát korigovat drastickými zásahy. Vedle toho ale fungoval i morální a náboženský pohled: člověk mimo rozum byl někdo, kdo je nebezpečný, zahanbující nebo vybočující. V takové směsi nevznikala citlivá medicína, ale režim, který kombinoval dohled, trest a improvizovanou léčbu.

Bethlem navíc přijímal hlavně lidi chudé a společensky slabé. Historic England výslovně píše, že pacienti bývali často chudí a marginalizovaní lidé, někdy považovaní za nebezpečné, kterým chyběla rodina nebo přátelé schopní se o ně postarat. To je důležité i pro pochopení pověsti Bedlamu. Nešlo jen o dějiny medicíny, ale i o dějiny sociálního vyloučení. Kdo měl peníze, kontakty nebo rodinu, ten měl větší šanci být „šílený“ doma, pod dohledem příbuzných. Kdo nic z toho neměl, mohl skončit v této instituci. A jakmile jednou skončil uvnitř, jeho hlas měl velmi malou váhu. Vlastně žádnou.

To, co dnes dělá z Bedlamu tak silný symbol, nejsou jen jeho stáří a pověst, ale hlavně konkrétní podoba každodenního života uvnitř. Nemocnice po dlouhá období fungovala spíš jako zařízení pro omezování lidí než pro jejich uzdravování. V inventářích a záznamech se objevují řetězy, pouta, zámky, klády a další prostředky fyzického omezení. Historic England uvádí, že režim nemocnice byl směsí trestu a náboženské péče a že se věřilo, že tělesný šok, izolace a přísný režim mohou člověka přivést zpět k rozumu. Z dnešního pohledu to zní absurdně, ale tehdejší svět tomu skutečně do značné míry věřil.

V raném i vrcholném novověku se duševní poruchy často „léčily“ pouštěním žilou, projímadly, dávivými prostředky, studenými koupelemi, odpíráním pohodlí a dlouhodobým připoutáním. HistoryExtra připomíná, že v Bethlemu se tyto představy držely velmi dlouho a že nemocnice po velkou část své historie jen odrážela běžné názory své doby. Bedlam tak nebyl nějaký omyl mimo společnost. Naopak, byl jejím extrémně viditelným produktem. Krutost vznikla přesvědčení, že duševně nemocný člověk potřebuje být sražen, očištěn, zkrocen nebo uzavřen.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se instituce začala rozrůstat a zároveň kolem ní začala vznikat veřejná fascinace. Po přesunu do Moorfields v roce 1676 získal Bethlem monumentálnější podobu a ještě silněji vstoupil do londýnské představivosti. Nebyl to už jen útulek schovaný za zdmi. Byl to známý dům, o kterém se mluvilo, psalo a kam se chodilo. A právě tady se odehrála jedna z nejostudnějších kapitol jeho dějin.

Bedlam je dnes notoricky známý i kvůli tomu, že se z něj na dlouhou dobu stala veřejná podívaná. HistoryExtra uvádí, že v 18. století přijímal Bethlem desetitisíce platících návštěvníků ročně a patřil k nejvyhledávanějším londýnským atrakcím, údajně hned po katedrále svatého Pavla. Lidé nechodili obdivovat architekturu ani dobročinnost. Chodili se dívat na pacienty. Za malý poplatek mohli vstoupit do prostoru, kde byli duševně nemocní vystaveni pohledům, posměchu, urážkám a někdy i přímému obtěžování.

Tohle je možná nejděsivější část celého příběhu, protože ukazuje, jak moc byli pacienti odlidštěni. Nešlo jen o to, že byli zavřeni. Jejich utrpení se zároveň proměnilo v zábavu. Návštěvníci k nim přistupovali podobně jako k exotické podívané. Někteří je provokovali, jiní se bavili jejich projevy, další si z návštěvy odnášeli historky. Ned Ward na konci 17. století líčil řinčení řetězů, bouchání dveří a křik tak, že měl pocit, jako by se otevřelo peklo. Jenže to, co pro něj bylo silným zážitkem, byla pro pacienty každodenní realita.

Důvod, proč něco takového vůbec bylo možné, nesouvisel jen s necitlivostí veřejnosti. Souvisel i s tehdejší představou, že člověk stižený „šílenstvím“ ztratil stud, rozum i lidství, takže mu veřejné ponižování vlastně nemůže skutečně ublížit. Dnes takové uvažování zní monstrózně, ale právě ono umožnilo, aby nemocnice fungovala současně jako léčebna i jako lidová atrakce. V jistém smyslu to byl předchůdce všech pozdějších dehumanizací: nejprve člověka označíte za jiného, méněcenného nebo ne zcela příčetného, a pak si k němu dovolíte věci, které byste vůči ostatním nikdy neudělali.

Příznačné je, že tato praxe nebyla okamžitě považována za skandální. Naopak, po dlouhou dobu byla tolerována a byla zřejmě i ekonomicky výhodná. Vstupné a dary přinášely peníze, personál si přivydělával soukromými prohlídkami a nemocnice díky tomu zčásti fungovala. Tím se do celého systému zabudoval velmi nebezpečný motiv: čím větší senzace pacienti představovali, tím větší pozornost instituce přitahovala. A to je přesně opačná logika, než jaká by měla platit v léčbě.

Když se mluví o Bedlamu, často se sklouzne k obecným obrazům hrůzy. Jenže mnohem silněji působí konkrétní lidé. Mezi nejznámější patří James Norris, americký námořník, který se stal symbolem zneužívání v Bethlemu. Když v roce 1814 nemocnici navštívili reformně naladění poslanci a inspektoři, našli ho připoutaného železným systémem k vertikální tyči ve zdi. Měl omezený pohyb krku, trupu, nohou i paží a podle dobových zpráv strávil v takovém omezení zhruba deset let. Stěžoval si na bolest a atrofii svalů. Personál tvrdil, že je nebezpečný a násilný; návštěvníci v něm ale viděli spíš zlomeného člověka než bestii. Právě jeho případ veřejnost šokoval nejvíc.

Stejně otřesná byla situace pacientky jménem Anna Stone. Inspektoři ji našli nahou, špinavou a připoutanou spolu s dalšími lidmi v temné a vlhké cele. Jeden z nich její zacházení označil za „disgusting idiocy“, tedy cosi jako odpornou, ponižující idiocii. Na tomhle případě je dobře vidět, že nejde jen o jeden slavný obraz Norrise v železech. Špatné zacházení nebylo výjimkou vyhrazenou několika „nebezpečným mužům“, ale zasahovalo i ženy a pacienty, kteří byli zcela vydaní personálu napospas.

Nemocnicí prošla i řada známých nebo později známých osobností. HistoryExtra zmiňuje Margaret Nicholsonovou a Jamese Hadfielda, kteří se proslavili útoky na krále Jiřího III., a také Jamese Tillyho Matthewse, jehož bludné představy a politické konspirační konstrukce patří k nejznámějším případům z dějin psychiatrie. V dřívějších stoletích byli „atrakcemi“ pro návštěvníky i pacienti jako Richard Stafford nebo Cromwellův melancholický portýr Daniel. Tihle lidé byli pro veřejnost něčím mezi kuriozitou a varováním. Pro dějiny jsou ale hlavně důkazem, že Bedlam neukrýval anonymní masu. Byli tam jednotlivci se svými životy, profesemi, rodinami a příběhy, které nemocnice často smrskla na jedno jediné označení: blázen.

Na špatné poměry se nepřišlo najednou a nešlo o okamžité velké odhalení ve stylu moderního vyšetřování. Spíš se postupně kupily pochybnosti, dílčí skandály a svědectví, až se nakonec objevili lidé ochotní proniknout dovnitř a situaci zveřejnit. Už dříve existovaly obavy z falešného zavírání lidí do soukromých „madhouses“, tedy blázinců, a v roce 1763 se tím zabýval i parlamentní výbor. Jenže Bethlem měl díky svému postavení a vlivu dlouho výjimku z některých pravidel a kontrol. To znamenalo, že právě instituce s největším symbolem autority zůstávala mimo účinný dohled.

Klíčovou postavou byl reformátor Edward Wakefield. Ten v roce 1814 spolu s několika poslanci získal přístup do oddělení Bethlemu a uviděl podmínky na vlastní oči. Podle HistoryExtra inspektoři popsali nemocnici jako místo, které připomíná spíš psinec než přední britskou léčebnu. Našli malé, páchnoucí cely, pacienty přikované ke stěnám nebo k postelím, lidi bez oblečení, chráněné jen dekou proti zimě a potkanům. Zpráva z těchto návštěv pak vedla k parlamentnímu šetření.

Parlamentní vyšetřování z let 1815–1816 pak obrátilo pozornost veřejnosti k tomu, co se do té doby dalo přehlížet nebo omlouvat. Lékařský personál během výslechů nepůsobil přesvědčivě. Část viny se přehazovala na jiné, část problémů se bagatelizovala. O to silněji vyzněl kontrast mezi oficiálním obrazem nemocnice a skutečností. Bedlam měl být vlajkovou lodí péče o duševně nemocné, ale náhle se ukazovalo, že se v něm drží postupy, které už i na tehdejší dobu začínaly vypadat neobhajitelně.

Bylo by příliš jednoduché napsat, že po odhalení přišla rychlá náprava. Nepřišla. Změny byly postupné, neúplné a často vynucené spíš tlakem zvenčí než vnitřním přesvědčením. Přesto rok 1815 představuje významný zlom. Nemocnice se právě tehdy stěhovala z chátrajícího areálu v Moorfields do nové budovy ve St George’s Fields. Souhra nových prostor, veřejného skandálu a výměny části personálu vytvořila prostor pro reformy. Podle zprávy z roku 1818 už byli pacienti čistě oblečení, dostávali dostatek jídla a nebyli drženi v poutech. To samo o sobě neznamená, že se z Bedlamu stal ideální ústav, ale znamená to, že šok z roku 1814 nezůstal bez následků.

Jenže zároveň nemocnice dál vzdorovala plné vnější kontrole. HistoryExtra uvádí, že Bethlem zůstával mimo některé pozdější legislativní zásahy z let 1828, 1832 a 1845. Reformátoři proti tomu protestovali stále hlasitěji, až byla v roce 1853 tato výjimka ukončena a nemocnice přišla o svou starou nezávislost. Teprve tehdy se dá mluvit o definitivním konci éry, v níž si Bedlam mohl z velké části dělat, co chtěl, pod ochranou tradice a vlivných správců.

Zlepšování podmínek ale neznamenalo jen méně řetězů. Šlo také o pomalou proměnu samotné představy, co je duševní nemoc a co má být cílem léčby. V Británii se v 19. století prosazoval koncept „moral management“, tedy klidnější, strukturovanější a méně násilný přístup. V ideálním případě měl pacient žít v čistém prostředí, mít režim, práci, dohled a jistou míru respektu. Bedlam v tom nebyl vůdčí silou; spíš doháněl něco, co jinde začínalo vznikat dřív a přesvědčivěji. O to větší symbolickou váhu ale mělo, když se proměňoval právě on. Pokud se měnil Bedlam, znamenalo to, že se mění samotná představa, co je ještě přijatelné.

Následky měly dvojí podobu. Praktickou a kulturní. Praktický následek spočíval v tom, že se Bethlem postupně stal regulovanější a civilnější institucí. Kulturní následek byl ale možná ještě silnější: jméno Bedlam přežilo svou původní nemocnici a začalo žít vlastním životem. Veřejnost si z něj odnesla obraz šílenství jako rámusu, nepořádku, nebezpečí a rozkladu. Trochu ironické. Zatímco nemocnice se v průběhu času měnila, jazyk si uchoval právě její nejhorší pověst. Když dnes někdo řekne, že někde byl „bedlam“, odkazuje tím nevědomky k staletím utrpení konkrétních pacientů.

Bedlam zároveň zůstal v kultuře jako obraz extrému. Objevoval se v literatuře, v satirách, v pamětech, v novinách i ve výtvarném umění. Místo bylo natolik známé, že se stalo zkratkou pro všechno, co mělo být děsivé, groteskní nebo morálně podezřelé. V tom je důležitá lekce. Veřejná pověst instituce někdy přežije její skutečnou podobu o staletí. Bethlem se už dávno změnil, ale Bedlam přežil jako mýtus. A mýty bývají odolnější než archivy.

Zároveň je fér dodat, že pověst Bedlamu nebyla po všechna staletí stejně hrozná a že jeho historie není nepřerušená linie stejné brutality. Historic England výslovně upozorňuje, že spojení Bethlemu se skandálem a zneužíváním bylo v dějinách spíše přerušované než trvalé. To je důležitá nuance. Právě proto je příběh zajímavý. Nejde o jednoduchou pohádku o jedné „zlé nemocnici“, ale o instituci, která dlouho ztělesňovala obecné představy své společnosti, a když se společnost začala měnit, měnila se s ní – byť bolestně pomalu.

Dnešní Bethlem Royal Hospital už není historický Bedlam v tom smyslu, v jakém ho známe z dějin. Nemocnice dnes funguje jako součást South London and Maudsley NHS Foundation Trust a sídlí v Beckenhamu na adrese Monks Orchard Road. Oficiální stránky NHS i samotné nemocnice uvádějí tuto současnou polohu a potvrzují, že jde o aktivní psychiatrickou nemocnici v rámci britského zdravotního systému. Areál je rozlehlý, zelený a nabízí i terapeutické využití zahrad a sadů; podle South London and Maudsley se nemocnice na současné místo přestěhovala v roce 1930 a její služby dnes zahrnují moderní psychiatrickou péči.

Součástí dnešního areálu je i Bethlem Museum of the Mind, které má pro celý příběh velký význam. Není to jen muzeum o „strašidelném blázinci“. Jeho cílem je zaznamenávat životy a zkušenosti lidí s duševními potížemi, zpřístupňovat archivní materiály a podporovat přesnější porozumění dějinám duševního zdraví. Jinými slovy, na místě, které bylo kdysi symbolem odlidštění, dnes existuje instituce snažící se vracet minulým pacientům lidskou tvář a hlas. To je možná jedna z nejpodstatnějších změn. Nejde jen o to, že jsou dnes léčebné postupy jiné. Jde i o to, že se změnil samotný způsob vyprávění: pacient už není atrakce ani výstražný exemplář, ale člověk s vlastním příběhem.

Současný Bethlem tak nese zvláštní dvojí dědictví. Na jedné straně je to normálně fungující nemocnice. Na druhé straně je to místo zatížené obrovskou historií. Právě proto je jeho muzeum a archiv tak důležité. Nepokouší se minulost přikrášlovat, ale spíš ji zpřístupňovat a ukazovat, jak složitá a často bolestná byla cesta od středověkého útulku k moderní psychiatrii.

Příběh Bethlem Royal Hospital je ve skutečnosti mnohem víc než příběh jedné londýnské nemocnice. Je to příběh o tom, jak civilizace zachází s lidmi, kterým nerozumí. V různých dobách byl Bethlem charitativním domem, útočištěm, vězením, atrakcí, skandálem, varováním i laboratoří proměny. Po staletí v něm končili lidé, kteří byli chudí, osamělí, nepochopení nebo skutečně těžce nemocní. Část z nich byla léčena, část jen držena stranou, část ponižována a část přímo ničena systémem, který o sobě tvrdil, že jim pomáhá.

Na Bedlamu je nejznepokojivější to, že jeho dějiny nejsou jen dějinami cizí krutosti z dávné minulosti. Jsou připomínkou, jak snadno může společnost zaměnit péči za kontrolu, léčbu za kázeň a lidskou bytost za problém, který je třeba někam uklidit. Když se z nemocnice stane místo, kam se chodí bavit pohledem na utrpení, neznamená to jen selhání jedné instituce. Znamená to selhání širšího morálního světa, který něco takového dovolí.

A přesto by byl omyl skončit jen u temnoty. Bethlem také ukazuje, že instituce se mohou měnit, byť pozdě a pod tlakem. To, co kdysi symbolizovalo řetězy, potupu a veřejnou podívanou, je dnes nemocnicí v systému NHS a místem, kde muzeum uchovává paměť lidí, kteří byli dříve redukováni na pouhé „případy“. Právě v tom spočívá význam jeho historie. Bedlam nám nepřipomíná jen hrůzy minulosti. Připomíná i to, že lidskost není samozřejmost, ale něco, co se musí v péči o zranitelné lidi znovu a znovu vědomě hájit.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.historyextra.com/period/victorian/bethlem-royal-hospital-history-why-called-bedlam-lunatic-asylum/

https://historicengland.org.uk/research/inclusive-heritage/disability-history/1050-1485/from-bethlehem-to-bedlam/

https://museumofthemind.org.uk/blog/about-change-minds-online

https://en.wikipedia.org/wiki/Bethlem_Royal_Hospital

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/lobotomist-bedlam-1946/

https://www.bbc.com/news/articles/cedyeeqeedlo

https://crimereads.com/a-brief-history-of-bedlam-hospital/

https://museumofthemind.org.uk/

https://slam.nhs.uk/bethlem-royal-hospital