Článek
Situace, která by se dala jednou větou přejít jako drobná nepříjemnost, se během pár hodin proměnila v docela výmluvnou ukázku toho, jak se dá z banality udělat problém. Andrej Babiš přišel na schůzku s prezidentem pozdě. Nic výjimečného, nic, co by se nemohlo stát komukoliv. Zpoždění patnáct minut není žádná katastrofa. Jenže v téhle situaci vůbec nejde o těch patnáct minut.
Jde o reakci. O to, co člověk udělá v okamžiku, kdy si uvědomí, že přišel pozdě. Protože existuje jedno pravidlo, které většina lidí vstřebá ještě dřív, než vůbec začne řešit nějaké pracovní vztahy nebo společenské postavení - když přijdu pozdě, omluvím se. Bez dodatků. Bez vysvětlování, že jsem unavený, že jsem měl náročný program, že jsem jel z druhého konce republiky. Omluva není o obhajobě. Omluva je o uznání, že jsem druhému člověku vzal čas.
Když na to upozornil prezident Petr Pavel, přišla odpověď, která celou věc posunula někam úplně jinam: „Nejsem jeho podřízený.“ V té větě je vlastně obsažený celý problém. Protože ona odhaluje způsob uvažování, ve kterém se základní lidská slušnost zaměňuje za otázku hierarchie. Jako by omluva byla něco, co dělá jen slabší vůči silnějšímu. Jako by respekt byl podmíněný tím, kdo má jakou funkci.
Jenže to tak nefunguje. Omluva není výraz podřízenosti. Je to projev normálního vychování. Vztah mezi prezidentem a premiérem, mezi politiky, mezi kýmkoliv, na tom nic nemění. Stejně tak se omluvíte kolegovi, sousedovi nebo kamarádovi. A vůbec přitom neřešíte, kdo je „výš“.
A právě v tomhle kontextu začíná dávat smysl, proč tahle epizoda nepůsobí jako náhoda, ale spíš jako další střípek do mozaiky. Andrej Babiš má totiž za sebou víc momentů, kdy se ukázalo, že s pravidly běžné komunikace zachází dost volně.
Jedním z nejviditelnějších příkladů je jeho dlouhodobý vztah k novinářům. Výroky o „zkorumpované pakáži“ nebo opakované slovní útoky na konkrétní redaktory nejsou něco, co by se dalo omluvit jedním špatným dnem. Je to styl komunikace, ve kterém druhá strana není partnerem, ale protivníkem. A když se z diskuze stane boj, jde slušnost obvykle stranou jako první.
Podobně výmluvně působí i slavná hláška „sorry jako“. V době, kdy zazněla, měla být reakcí na vážnou kritiku. Místo toho se z ní stala věta, která dodnes funguje jako ironická zkratka pro omluvu, která vlastně omluvou není. Je to takové zvláštní gesto - na první pohled přiznání chyby, ale bez skutečné snahy ji přijmout. A právě proto se tak snadno uchytila mezi lidmi - každý v ní totiž pozná situaci, kdy se někdo omlouvá jen proto, že musí, ne proto, že chce.
Další kapitolou je vystupování v Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Tam se opakovaně objevují momenty, kdy místo věcné debaty přichází zvyšování hlasu, skákání do řeči nebo osobní výpady. Zase nejde o jednorázový exces. Spíš o způsob, jakým se vede spor. A když se spor vede tímhle způsobem, těžko v něm hledat respekt k druhé straně.
Když tohle všechno dáme dohromady, začne být zřejmé, že aktuální incident není izolovaný. Je to pokračování určitého stylu. Stylu, ve kterém jsou pravidla slušnosti vnímána jako něco nepodstatného, možná dokonce otravného. Jako formalita, která zdržuje, místo aby pomáhala.
Přitom právě tyhle „formality“ drží společenské vztahy pohromadě. Nejen ve vysoké politice, ale i v běžném životě. Díky nim se lidi nemusí pořád ujišťovat, jestli se k sobě mají chovat slušně. Prostě to dělají automaticky. Omluva za zpoždění je jedna z těch nejjednodušších věcí, jak dát najevo, že si druhého vážíte.
Možná se to může zdát jako detail. Jako něco, co nestojí za větší pozornost. Jenže právě na detailech se často pozná víc než na velkých gestech. Velká gesta se dají připravit, nacvičit, odkomunikovat. Ale drobnosti - to, jak člověk reaguje spontánně - ty bývají mnohem upřímnější.
A v tomhle případě ta spontánní reakce nevypadala jako snaha věc uklidnit. Spíš naopak. Místo jednoduchého „omlouvám se, měl jsem náročný den“ vznikl spor o to, jestli je vůbec potřeba se omlouvat. A to je možná na celé situaci to nejvýmluvnější.
Protože ve chvíli, kdy začne být omluva vnímána jako něco zbytečného nebo dokonce ponižujícího, přestává jít o konkrétní schůzku. Začíná jít o to, jak člověk chápe základní pravidla soužití s ostatními. A tam už nejde o patnáct minut. Tam jde o mnohem víc. A Babiš opět prokázal, že slušnost není v jeho repertoáru.
Článek byl sepsán na základě osobního názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-nejsem-jeho-podrizeny-babis-se-ohradil-proti-pavlove-vytce-za-pozdni-prichod-40577263
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/babis-podava-stiznost-na-ct-vadi-mu-reportaze-o-tom-jak-nako
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-babis-se-za-zkorumpovanou-pakaz-televizi-omlouvat-nechce-40023114
https://domaci.hn.cz/c1-65607940-babis-se-rozcilil-na-ceskou-televizi-sorry-jako-proc-bych-vam-mel-sdelovat-prijmy
https://www.lidovky.cz/domov/nejhorsi-zumpa-media-vyzvala-babise-k-omluve-za-vyroky-o-deniku-pri-interpelacich.A201113_100029_ln_domov_litsp
