Hlavní obsah

Ticho pod hladinou: zmizení ponorky K-129 a krádež, která změnila dějiny špionáže

Foto: Unknown, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3021814

Když se sovětská ponorka K-129 přestala v roce 1968 hlásit, nikdo netušil, že její zkáza povede k jedné z nejriskantnějších operací studené války. Americká rozvědka se rozhodla udělat nemožné: najít vrak na dně oceánu a tajně ho vyzvednout.

Článek

Když zmizela sovětská ponorka K-129, nikdo netušil, co se stalo. Ponorka nehlásila žádné problémy, satelity nezachytily žádný výbuch, nikdo nic neviděl. Ani Sověti, ani jejich protivníci v čele s USA.

Jenže Američanům se podařilo najít ponorku na dně Pacifiku – a rozhodli, že ji zkusí ukrást ze dna moře v hloubce kolem pěti kilometrů. Ne někde v přístavu. Ne u pobřeží. Zkusili to, přestože ležela v nebezpečných hlubinách.

Co byla K-129 a proč na ní záleželo?

K-129 byla sovětská balistická ponorka projektu 629A (NATO jí říkalo Golf II). Jednalo se o diesel-elektrickou ponorku, nebyl to nejnovější výkřik techniky, ale ani nic zastaralého. Nesla tři balistické rakety v rozšířené nástavbě a v rámci sovětské strategie představovala reálnou hrozbu: hlídkovala v Pacifiku tak, aby v případě války mohla odpálit jaderné střely směrem na USA.

Pro Američany byla taková loď dvojnásob lákavá kořist: nejen kvůli zbraním, ale hlavně kvůli tomu, co je uvnitř a co se nedá odposlechnout z dálky – kryptografie, postupy, technické detaily. A ve studené válce platilo jednoduché pravidlo: kdo jednou nahlédne do protivníkových „vnitřností“, ušetří roky vývoje a získá náskok, který se špatně dohání.

Foto: CIA photo, Public Domain, Wikimedia Commons

K-129

Zmizela na hlídce, ale důvod je neznámý

Podle veřejně popsané časové osy vyplula K-129 koncem února 1968 z oblasti Kamčatky na rutinní hlídkovou plavbu. Měla se pravidelně hlásit při průjezdu důležitými body trasy a po připlutí do hlídkové oblasti. Jenže hlášení nepřišlo. V průběhu března sovětské velení pochopilo, že se děje něco vážného.

Sověti rozjeli pátrání – lodě, letadla, hledání v obvyklých trasách. Jenže oceán je obrovský a ponorka je malá. A když nikdo neví, kde přesně zmizela, je to jak hledat jehlu v kupce sena. Velké kupce sena.

Američané mezitím měli něco, co Sověti neměli v podobném rozsahu: síť hydrofonů (SOSUS), která poslouchala oceán a uměla z „divných zvuků“ odhadnout, že se něco stalo – a z několika směrů pak přibližně určit místo. V amerických záznamech se řeší akustická událost z počátku března 1968 (v pramenech se objevují různé interpretace data a charakteru signálu), která se vyhodnotila jako možná imploze/exploze související se ztrátou K-129.

Američané nečekali, až Sověti něco přiznají. Vytipovali místo a začali jednat.

Operace „Sand Dollar“: hledání na dně a tisíce fotografií

V létě 1968 vyrazila do oblasti speciálně upravená americká ponorka USS Halibut. Jejím úkolem bylo najít vrak a vyfotit ho. Nešlo jen o nějakou fotku, která by ukázala vrak na dně oceánu. Měla vše nafotit tak detailně, aby analytici poznali, co je porušené, co je odtržené, a hlavně – jestli je šance, že v některé části zůstalo něco „cenného“ v rozumně zachovalém stavu.

Halibut nakonec vrak našla a podle veřejně popsaných informací pořídila desítky tisíc snímků vraku a jeho okolí. Z dnešního pohledu to zní skoro „normálně“ – jenže tehdy to byla technologická magie: v hloubkách, kde není světlo, s tehdejší optikou, s tehdejšími dálkově ovládanými zařízeními.

Vojenští důstojníci a odborníci pak seděli nad fotkami rozlámané sovětské ponorky a položili si otázku, kterou by si laik vůbec nedovolil vyslovit nahlas:

Šlo by to zvednout?

Myšlenka, která zněla jako špatný vtip: zvednout ponorku z 5 km

Vrak ležel zhruba 1 560 mil severozápadně od Havaje a v hloubce kolem 16 500 stop (přes 5 km).
To nebyla hloubka pro běžné potápěče. To není ani hloubka, kam by se člověk dostal s klasickou záchranářskou technikou. Tam už tlak vody neodpouští nic: drobná chyba se mění v okamžitou destrukci.

A přesto vznikl plán. Ne námořní plán, ale zpravodajský. Projekt dostal krycí název AZORIAN a CIA do něj šla způsobem, který byl pro tu dobu typický: něco vytvoříte a vybudujete kolem toho vylhanou historku.

Tou lží byla legenda o hlubokomořské těžbě. CIA nechala postavit obří loď Hughes Glomar Explorer, navenek určenou k „těžbě“ minerálů z oceánského dna. Jméno Howarda Hughese a aura excentrického miliardáře byly perfektní kouřovou clonou: kdo by se divil, že boháč staví obří hračku - loď na těžbu něčeho, co zatím skoro nikdo netěží?

Jak to mělo fungovat: „měsíční bazén“ a mechanický dráp

Loď byla navržena tak, aby mohla nad jedním bodem oceánu držet pozici velmi přesně a velmi dlouho – a do hloubky spouštět dlouhý „řetězec“ trubek podobně jako při ropném vrtání. Na konci nebyl vrták, ale obří zachytávací zařízení (v některých popisech přezdívané „Clementine“): mechanický „dráp“, který měl obejmout část ponorky a zvednout ji do útrob lodi skrz otvor uprostřed trupu – tzv. moon pool. Většina manipulace se tak měla odehrávat skrytě uvnitř lodi, mimo oči případných sovětských pozorovatelů.

Léto 1974: pokus o „krádež“ z moře

Glomar Explorer dorazil na místo v létě 1974 a několik týdnů tam prováděl zvedací operace. Během nich se v oblasti objevily i sovětské lodě, které situaci sledovaly. Z pozdějších popisů vyplývá, že Sověti měli určité varovné informace, ale zároveň nevěřili, že by Američané opravdu dokázali něco takového technicky provést.

Operace ale nebyla „čisté vítězství“. Během zvedání došlo k selhání a velká část ponorky se utrhla a spadla zpět na dno. CIA a další zdroje nicméně uvádějí, že se podařilo vyzvednout část vraku – zejména přední sekci.

Co přesně bylo v té vyzvednuté části?

Šest těl a pohřeb se všemi poctami

Ve vyzvednuté části se našla těla šesti sovětských námořníků. Američané je následně pohřbili na moři se všemi vojenskými poctami – a existuje i videozáznam této ceremonie, který byl po pádu Sovětského svazu předán Rusku.

Co celá akce přinesla?

  • CIA skutečně provedla operaci Project AZORIAN s cílem vyzvednout vrak K-129 pomocí lodi Hughes Glomar Explorer.
  • Pokus proběhl v létě 1974 a vedl k vyzvednutí části ponorky; zbytek spadl zpět na dno.
  • Bylo nalezeno šest těl, proběhl pohřeb na moři, existuje video.
  • Informace o projektu pronikly do médií v roce 1975 a CIA se snažila nekomentovat – odtud se mimo jiné odvíjí slavná formulace „nepotvrdíme ani nevyvrátíme“, tzv. Glomar response.

Často se tvrdí, ale není to prokazatelně potvrzené:

  • Že Američané získali zásadní kryptografický materiál (kódové knihy apod.) nebo části raketových systémů v rozsahu, který by byl „game changer“. Některé zdroje naznačují, že se získalo „něco zajímavého“, ale podrobnosti zůstávají začerněné/nejednoznačné.

Je dost možné, že část odpovědí leží pořád v archivních složkách. A část leží pořád na dně.

Proč se K-129 potopila?

Vysvětlení koluje několik, prokázané však nebylo žádné.

1) Nehoda / technické selhání (pravděpodobné, ale neprokázané veřejnou závěrečnou zprávou)

Ponorka byla diesel-elektrická, což znamená mimo jiné složitější práci s bateriemi, ventilací, šnorchlováním a režimy plavby. Stačí řetězec malých chyb (špatný ventil, špatná procedura, špatné počasí) a v kombinaci s tlakem a hloubkou se situace může zvrtnout rychle. Ve veřejných materiálech se pracuje s tím, že šlo o náhlou katastrofu (implozi / explozivní událost), kterou zachytily akustické systémy.

2) Exploze uvnitř trupu (možné, opřené o interpretace akustických dat)

V některých popisech se objevují interpretace akustiky jako „bang“ – jednorázová rána, která by mohla odpovídat explozi/implozi. Jenže akustika je zrádná: oceán nese zvuk daleko a „podpis“ události se interpretuje podle modelů, zkušenosti a kontextu. Samotná existence akustické události v oblasti je poměrně dobře popsaná, ale přesná příčina uvnitř ponorky se z toho přímo vyčíst nedá.

3) Kolize s americkou ponorkou (známá hypotéza, veřejně nepotvrzená)

Tohle je populární verze – a zároveň nejméně doložitelná. Lidem však poskytuje líbivý příběh - tajná srážka dvou predátorů v temnotě. V některých debatách se zmiňuje USS Swordfish a její opravy v Japonsku krátce po zmizení K-129, ale to samo o sobě není důkaz srážky.

Bez sovětské závěrečné zprávy (pokud existuje a je úplná) a bez kompletně odtajněných amerických podkladů zůstává kolize pěkným příběhem, který ale může být jen z říše fikce.

Mediální únik a slavná „Glomar response“

V roce 1975 se informace o projektu dostaly ven. CIA se snažila brzdit publikování, ale novináři to nakonec rozkryli. Výsledkem byla mimo jiné slavná odpověď na žádosti podle FOIA: úřad „ani nepotvrdí, ani nevyvrátí“, že nějaké dokumenty existují. Tohle právní-byrokratické kouzlo pak začalo žít vlastním životem jako Glomar response – termín, se kterým se dnes můžete setkat v řadě situací.

A K-129? Ta pořád leží na dně, rozlomená, ztichlá. V hloubce, kde se rozpadá tlakem a časem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.usni.org/magazines/naval-history/2024/august/loss-and-mysteries-k-129

https://spyscape.com/article/the-cia-heist-of-a-russian-nuclear-sub-may-have-a-final-twist

https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_submarine_K-129_(1960)

https://www.cia.gov/legacy/museum/exhibit/project-azorian/

https://www.npr.org/2017/09/16/551222628/-the-taking-of-k-129-how-the-cia-stole-a-sunken-soviet-sub-off-the-ocean-floor

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz