Článek
Jméno Vasyla Stuse není u nás příliš známé, alespoň ne mezi běžnou veřejností. Milovníci literatury či pamětníci dřívějších dob budou jeho jméno znát lépe. Vasyl Stus byl schopný literát, překladatel, básník, který se nebál postavit režimu. Nesnažil se udržovat nějakou pózu, ve své názory věřil a držel se toho, že pokud má mít život nějaký smysl, musí být alespoň trochu pravdivý, skutečný. A pokud v takovém životě nelze vyslovit pravdu nahlas, pak je jeho povinností se o to aspoň pokusit - i kdyby to mělo skončit samotnou smrtí. Bohužel, nakonec se tak i stalo.
Z Donbasu do Kyjeva: jazyk jako domov
Vasyl Stus se narodil 6. ledna 1938 v obci Rakhnivka ve Vinnycké oblasti.
Rodina se později přesunula do Donbasu – do regionu, který byl dlouhodobě silně industrializovaný a rusifikovaný. Právě tam získává jeho vztah k ukrajinštině zvláštní náboj: jazyk není samozřejmost, ale volba. Není to jen prostředek, ale také znak toho, kam člověk patří – nebo kam chce patřit.
Studoval ukrajinskou filologii v tehdejším Stalinu (dnes Doněck). Už během studií ho provázela vášeň k poezii i k literatuře celkově.
Památník Stuse v Kyjevě
Šedesátníci, naděje a první veřejný střet
V 60. letech se v Ukrajinské SSR zvedla kulturní vlna, kterou dnes shrnujeme pod označení „šedesátníci“ (Sixtiers). V rámci omezeného „tání“ po Stalinovi se znovu objevuje snaha mluvit o ukrajinské kultuře jako o něčem svébytném, ne jako o pouhé provinční variantě sovětského centra. Stus se stává součástí kyjevského intelektuálního prostředí – a zároveň jedním z těch, kteří se s kompromisy vyrovnávají nejhůř.
Zlom přišel 4. září 1965. V kyjevském kině Ukrajina se promítal Parajanovův film Stíny zapomenutých předků a během premiéry zazněl veřejný protest proti zatýkání ukrajinských intelektuálů. Stus byl u toho – a následky byly rychlé: tlak, vyhazov z aspirantury, ztráta perspektivy „normální“ kariéry. Nebylo to nic nečekaného. Právě v té době probíhaly v Ukrajinské SSR rozsáhlé zásahy proti intelektuálům, stovky lidí byly zatýkány či zastrašovány.
Stus pak nějakou dobu pracoval v dělnických profesích a bral, co bylo – stavby, různé manuální práce. Nebyl to snadný život básníka. Byla to tvrdá realita člověka, kterému zavřeli dveře a nechali pootevřenou jen škvíru.
Poezie bez útěchy
Stusova poezie nebyla viditelně „politická“. Nenajdete v ní slogany, výzvy k převratu nebo satirické karikatury funkcionářů. Jeho texty jsou spíš vnitřní "výslech": co je člověk ochoten obětovat, aby nezradil sám sebe? A co se stane s duší, když člověku vezmou možnost žít normálně?
Jeho jazyk bývá hutný, někdy až strohý, často pracuje s kontrasty: ticho a křik, noc a světlo, tělo a svědomí. Hodně silná je u něj přítomnost hranice – hranice mezi vnitřním a vnějším, mezi tím, co člověk unese, a tím, co ho zlomí. A zároveň je v tom zvláštní druh důstojnosti: ne okázalé, spíš tvrdě vybojované.
Stus připravoval sbírky, které mu doma odmítali vydat. „Zymovi dereva“ (Zimní stromy) vyšla nakonec v roce 1970 v Belgii. K dalším podstatným titulům se řadí například „Veselyi tsvyntar“ (Veselý hřbitov) a později „Palimpsesty“ – kniha, která je často považovaná za jeho vrchol.
I když mu režim blokoval publikační možnosti, on nepřestal psát. Psaní pro něj bylo způsobem, jak se vyjádřit a zůstat viděn.
První zatčení 1972: „antisovětská agitace“
V lednu 1972 byl Stus zatčen a obviněn z „antisovětské agitace a propagandy“. Dostal trest, který se tehdy používal jako standardní kombinace: roky pracovního tábora a následné vyhnanství. V praxi to znamenalo izolaci, tvrdé podmínky, systematické lámání vůle.
Vězení se stalo prostředím, které reálně vstupovalo do jeho tvorby i do fyzického přežití. Psát v těch podmínkách znamenalo riskovat tresty, konfiskace, disciplínky. Mnoho textů se ztrácelo – a přesto vznikaly další. Některé se dochovaly jen díky tomu, že fungovala paměť a síť lidí, kteří dokázali opatrně přenášet rukopisy nebo aspoň informace.
Návrat a dobrovolný krok do ještě většího rizika
Po propuštění se Stus vrátil do Kyjeva. A v roce 1979 vstoupil do Ukrajinské helsinské skupiny (UHG), klíčové lidskoprávní iniciativy v sovětské Ukrajině. UHG se opírala o Helsinské dohody a připomínala režimu jeho vlastní podpisy pod mezinárodními závazky. A právě proto byla sovětskými orgány vnímána jako nebezpečná.
Tenhle krok u Stuse působil tak, jako kdyby přestal věřit, že lze „jen přežít“ a zároveň si uchovat vnitřní páteř. A zvolil přímější, riskantnější cestu.
Druhé zatčení 1980: proces, který neměl být procesem
V květnu 1980 přišlo druhé zatčení – krátce před moskevskou olympiádou, v období, kdy režim chtěl mít „klid“. Stus dostal mimořádně tvrdý trest: 10 let tábora zvláštního režimu a 5 let vyhnanství.
Stusovi byl přidělen obhájce Viktor Medvedčuk. Stus se podle dostupných materiálů snažil žádat o jiného obhájce, ale soud to odmítl. Během procesu Medvedčuk nic z obžaloby nezpochybnil a naopak v závěrečné řeči sám uznal, že Stusovy činy byly problematické a zaslouží trest. Celá věc působila tak, jak mnohé sovětské politické procesy ve skutečnosti probíhaly: formálně sice právní rámec, ale výsledek byl předem daný.
Fotografie Stuse po zatčení
Perm-36: místo, kde se z člověka stalo číslo
Stus byl převezen do systému táborů v Permské oblasti; zemřel v táboře známém jako Perm-36 (u obce Kučino) 4. září 1985. Zdroje zmiňují, že zemřel po období hladovky a v izolaci; přesné okolnosti a bezprostřední příčina smrti zůstávají nejasné.
Stusova rehabilitace přišla až v pozdní perestrojce. V srpnu 1990 Nejvyšší soud SSSR jeho rozsudek zrušil a případ uzavřel pro nedostatek důkazů. Ještě předtím, v listopadu 1989, došlo k události, která měla obrovský symbolický dopad: Stusovy ostatky (spolu s ostatky dalších ukrajinských politických vězňů) byly převezeny do Kyjeva a znovu pohřbeny na Bajkovém hřbitově – za účasti davu lidí.
Stus je někdy prezentován jako jakýsi „svatý“ ukrajinské literatury. Jenže jeho poezie se svatou, uklidňující aurou často neladí. Je v ní vzdor, osamělost, někdy téměř fyzická. Je v ní zvláštní typ vnitřního žáru.
Číst Stuse znamená připustit si, že existuje literatura, která vám nedopřeje klidný podvečer. Nepřichází čtenáře pohladit po duši. Často po něm chce, aby se zastavil a položil si otázku, kterou si nikdo moc nechce pokládat: kde je moje hranice? Co všechno jsem ochoten udělat „jen proto, aby byl klid“? A kdy se z klidu už stává spoluúčast?
Dnes je Stus vnímán jako jeden ze symbolů ukrajinské moderní identity: člověk, který se odmítl přizpůsobit. Jeho síla tkví v tom, že i v podmínkách, kde by spousta lidí zmlkla, on se pokusil zachovat si vnitřní řeč. Ne „řeč proti režimu“, ale řeč proti lži jako takové.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://museum.khpg.org/en/1114000264
https://www.encyclopediaofukraine.com/display.asp?linkpath=pages%5CS%5CT%5CStusVasyl.htm
https://www.gulag-perm36.org/en/how-good-it-is-that-i-do-not-fear-death-40-years-since-the-death-of-vasyl-stus/
https://shron1.chtyvo.org.ua/Marko_Pavlyshyn/Martyrology_and_Literary_Scholarship_The_Case_of_Vasyl_Stus__en.pdf?PHPSESSID=2412dn1m4glukbh5jmap9tddj5
https://zmina.info/en/news-en/sogodni_30_rokiv_vid_dnja_smerti_pojetadisidenta_pravozahisnika_vasilja_stusa-3
https://www.londonukrainianreview.org/posts/shards-of-our-pain-poems-by-stus
