Vlha pestrá je drahokamem mezi ptáky a pomalu se zabydluje i u nás. Hnízdo si vyhrabává v zemi

Na první pohled vypadá, jako by sem přiletěla rovnou z tropického pralesa. Zelená, modrá, žlutá i rezavá – všechno dohromady na jednom ptákovi. Vlha pestrá (Merops apiaster) je možná nejbarevnější opeřenec Evropy a zároveň druh, který se pomalu ale jistě stává pravidelným návštěvníkem naší krajiny. Její návrat do Česka je vlastně takovým symbolem toho, jak se nám mění klima i podmínky v přírodě.

Vlhu v terénu opravdu nejde přehlédnout. Je asi tak velká jako kos, jen působí štíhleji. Tělo měří kolem 27 centimetrů a když připočteme ještě ten prodloužený střední pár ocasních per, působí v letu ještě elegantněji.

Zobák je dlouhý, černý a mírně zahnutý dolů – přesně na míru k tomu, co vlha potřebuje nejvíc: chytat hmyz přímo za letu. K tomu je nádherně zbarvená. Na hřbetě hraje do hněda a rezava, křídla se lesknou zeleně a modře, spodina těla září tyrkysově a na hrdle svítí žlutá. Přes oči se táhne černý proužek, skoro jako maska. Pták, který vypadá, jako kdyby vypadl z katalogu exotických papoušků, a přitom patří do naší přírody.

Jak už napovídá latinské jméno apiaster (od „apis“ – včela), vlha má slabost pro žihadlový hmyz. Chytá včely, vosy, čmeláky, ale také vážky, motýly nebo brouky. Na kořist číhá na drátech, větvích nebo vyvýšených místech. Jakmile něco proletí kolem, vyrazí za tím v rychlém výpadu a málokdy mine.

Se žihadlem si poradí chytře. Ulovený hmyz nejdřív několikrát třískne o větev nebo kámen, aby se vytlačil jed a zlomilo žihadlo. Teprve pak je kořist bezpečně spolknuta. Pro včelaře to není nejpříjemnější zpráva, protože vlhy si umí přilepšit i přímo u úlů. Přesto ornitologové zdůrazňují, že celkový dopad na včelstva není nijak dramatický.

Když přijde na hnízdění, vlha by klidně mohla obsadit dutinu v koruně stromu jako jiní ptáci, ale dělá to úplně jinak. Vyhledává písčité svahy, náspy nebo břehy řek, kde si vyhrabává vlastní noru. Ta může být i dva metry dlouhá a končí malou komůrkou.

Tam samice naklade 5 až 7 bílých vajec. O jejich zahřívání i pozdější krmení mláďat se starají oba rodiče. Nosí potravu s neuvěřitelnou intenzitou – někdy se k hnízdu vracejí několikrát během jediné minuty. Mladí ptáci zůstávají v noře čtyři až pět týdnů, než se poprvé odváží ven. V tu chvíli už zvládají let a brzy se učí i loveckým manévrům.

Vlha pestrá není stálým ptákem, který by u nás přezimoval. Je to typický migrant. Na zimu odletí do Afriky, do oblastí jižně od Sahary, a zpět do Evropy se vrací až v květnu. U nás zůstává jen do konce srpna nebo září, pak se opět vydává na dlouhou cestu.

Ještě v první polovině minulého století byla u nás vlha spíš raritou. Hnízdila jen na jižní Moravě a i tam jen výjimečně. Poslední desítky let se ale situace mění. Díky oteplování a částečně i změnám v krajině se její výskyt rozšiřuje. Dnes už se objevuje pravidelně a česká populace roste.

Kdo se učí poznávat ptáky podle hlasu, u vlhy má docela snadný úkol. Ozývá se takovým zvučným „prí-prí-prí“, které se nese docela daleko. V hnízdních koloniích se ozývá sborově, takže člověk má pocit, že sedí u rušného ptačího tržiště.

A pak ten let – ostrá křídla, elegantní oblouky, rychlé obraty. Vlha působí v pohybu skoro jako vlaštovka, jen barevnější. Když se jich sejde víc na drátech nebo větvích, je to zážitek i pro úplného laika.

To, že dnes můžeme vlhu pozorovat v české krajině, by ještě před sto lety nikoho ani nenapadlo. Patřila do Středomoří, k nám zavítala jen občas. Jenže svět se mění. Teplejší léta, mírnější zimy a dostupnost vhodných hnízdišť umožnily, aby se vlhy postupně posunuly severněji.

Pro ornitology je to jeden z příkladů, jak rychle se dokáže příroda přizpůsobovat. Pro běžného člověka je to zase šance spatřit něco, co působí jako z tropů, a přitom to létá nad českými poli a řekami.

Setkání s vlhou pestrou se těžko zapomíná. Stačí, aby se mihla po obloze, a člověk má pocit, že se ocitl na dovolené u moře. Je to důkaz, že i u nás dokáže příroda překvapit a nabídnout pohled na něco, co byste čekali spíš v Africe než na jižní Moravě.

Vlhy nám připomínají, že příroda je křehká a proměnlivá. Záleží na klimatu, na dostatku hmyzu i na tom, jestli mají kde hnízdit. Včelaři z nich možná nadšení nejsou, ale pro milovníky ptáků a přírody obecně jsou symbolem krásy a pestrosti.

Ať už je bereme jako barevnou ozdobu oblohy, nebo jako ukázku toho, jak se fauna mění s počasím, jedno je jisté: když ji jednou spatříte, budete ji chtít vidět znovu. Protože je drahokamem mezi našimi ptáky.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Merops_apiaster/

https://birdsoftheworld.org/bow/species/eubeat1/cur/introduction

https://thebdi.org/2024/07/29/european-bee-eater-merops-apiaster/

https://avifauna.cz/klicoveslovo/vlha-pestra/