Článek
Zdejší lyžařské podmínky jsou vyhlášené. Nejen známý 40kilometrový okruh Sella Ronda okolo stejnojmenného skalnatého masivu, ale možná ještě malebnější věčně sluncem nasvícená část Seceda s nejdelší sjezdovkou v Dolomitech, 10,3 km dlouhou Pra Longiou. V roce 2031 se tu na tratích, kde senzačně triumfoval Jan Zabystřan, znovu koná mistrovství světa v alpském lyžování. K tomu vybraná gastronomie, noblesní hotely a penziony, ale i rodinné apartmány. Mezi top lyžařskými destinacemi se hřeje právem. Řezbářská tradice regionu však zůstává zatím trošku ve stínu lyžařských legend.
Seceda
Když hory jsou tvary a sochy…
V dolomitském údolí Val Gardena Itálie žije asi deset tisíc lidí, z toho možná desetina se zabývá dřevořezbářstvím. Většina hovoří kromě němčiny a italštiny také ladínsky, endemitním jazykem pěti dolomitských údolí. „Zdejší farmáři neměli dostatek knih ve svém jazyce, proto si hledali v zimě jinou zábavu. Vedle v Alta Badii se věnovali víc muzicírování,“ hledá vysvětlení Aron Demetz, něco jako Jannik Sinner mezi jihotyrolskými tvůrci. Už sakrální díla jeho dědečka zdobí i mnoho českých kostelů. A také odtud pochází třeba Giorgio Moroder, zakladatel evropského diska a držitel tří Oskarů za filmovou hudbu (Chase, Flashdance a Top Gun).
Aron Demetz
Ve velké hale na okraji Ortisei/St. Ulrich se opravovaly sněhové rolby. Teď tu má už deset let ateliér náš průvodce. „Je tady trošku zima, ale to vydržíte, pak si dáme vedle v teple kafe,“ vítá nás vlídně. Leží tu motorové pily i mohutné obráběcí stroje, procházíme okolo stojanů na nářadí. Desítky nejrůznějších dlátek pak tančí v jeho rukou jako kdyby byl Střihorukým Edwardem. „Škoda, že upadají v zapomnění jejich ladínské názvy, v jiných jazycích už je nenajdete,“ říká. Po stranách čekají kmeny a polena, až se promění v umělecká díla.
„Používám hodně sekvoje od nás z Jižního Tyrolska, některé jsou až sto třicet let staré. Rostou rychle, každý letokruh, letní širší a zimní užší, nese svůj příběh. Také růžová barva dřeva je tvořena z půdy a výkalů vlků, kteří loví lososy. Farmáři mi pošlou obrázek, já si ho objednám a odvezu,“ ukazuje své aktuální zaměření.
Nejprve studoval tady doma ve Val Gardeně, později na akademii v Norimberku, dnes už i sám učí studenty v Carraře v Toskánsku. „V různých obdobích jsem střídal techniky, které mě zajímaly,“ vypráví. Začínal s realistickými sochami, natřenými akrylovými barvami, s lidskou tváří. „Hledal jsem v nich zrcadlo.“ Později se věnoval metamorfózám se stříbrnými nátěry, kde ho inspiroval fenomén Terminátora. Pak přešel k experimentům s materiálem, postavy pokrývá pryskyřicí, pracuje s vypáleným dřevem i bronzovými formami. Zde se až nabízí další universum, to z Vetřelce…
„Ten proces je ale pro mě už někdy důležitější než samotná socha,“ říká. Není to úplně radostný pohled na jeho díla, ale nesmírně silný a svým způsobem až surově krásný – jako horská krajina vůkol. „Hory jsou tvary a sochy, které stojí na vlastních nohou,“ říká. Vytvořil i strom z bronzu, od pravého byste ho nerozeznali. Jedno z jeho děl najdete i na aktuální výstavě Dvojník v Galerii Zvon na pražském Staroměstském náměstí. Prodávají se i víc až za víc než desetitisícové sumy, v eurech samozřejmě.
…a postavy se prolínají v kontrastu i souznění
O kus dál na svahu nad Santa Catarinou sídlí Gehard Demetz. Bratranec sice patří do rodiny, ale příjmení Demetz patří mezi pět nejčastějších v údolí. „Je nás možná sedm set,“ usmívá se umělec, jehož díla zdobí i galerie v New Yorku a celé Americe, kde se výborně prodávají, stejně jako třeba v Tokiu, Koreji nebo Německu.
Gehard Demetz
Ateliér má v suterénu svého domu, odkud velkým oknem shlíží dolů do údolí. Z reproduktorů se vznáší domem operní árie, okolo se tyčí mohutné sochy propojených bytostí. Často využívá jako model svého syna, třeba tady u krutého samuraje v kontrastu s čistým chlapeckým tělem. „Já pracuju povětšinou s lipovým dřevem, nechám si ho vozit z Chorvatska,“ ukazuje. Jeden z jeho posledních cyklů se jmenuje Život bez vánoc, pokud byste snad měli obavu, že to přeháníme s pánbíčkářskými motivy.
Na druhý den nás Gehard vítá dole u lanovky na lyžích v kombinéze pořadatelů zdejšího slavného sjezdu světového poháru na Saslongu, který se jezdí každý rok těsně před Štědrým dnem. „Pár dní v roce vypomáhám, je příjemné zůstat součástí komunity. Je to součást našeho života,“ říká, než se pak spustí ladně svahem dolů. A po pár jízdách už se uvelebí nahoře na terase Baita Sofie Hütte na Secedě a vychutnává vínko. „To je naše Dolce vita,“ nepřestává se usmívat.
Spíš se chce poznamenat, stará antická idea rovnoměrného rozvoje ducha i těla kalokagathia nalezla moderní jihotyrolskou variaci…
