Bílá smrt proti Rudé armádě. Kniha Zimní válečníci je nepříjemně aktuální

„Všechna tři děla byla nabita k první salvě. Šest identických pětikilogramových granátů s trhavinou uvnitř čekalo na výstřel. Pal! První salva byla vypálena.“ Těmito slovy začíná Olivier Norek svou knihu Zimní válečníci, v níž na základě osudů proslulého odstřelovače popisuje průběh Zimní války, tedy konfliktu, kdy Rusko napadlo Finsko.

Simo Häyhä, který získal přezdívku Bílá smrt, figuruje v knize jako hlavní postava, díky níž se daří popisovat nesnáze napadené severské země. Norek dodává spoustu fakticky správných historických souvislostí, od prvních výstřelů. Od první dělostřeleckých granátů, které Sověti vypálili na vlastní pozice, aby to mohli svést na Finy, až po podpis závěrečné mírové smlouvy.

Přestože autor pracoval jako kapitán kriminální policie Buď má velký sklon k přehánění, nebo překladatel Martin Hromek nezná správné technické detaily. Dva ruční granáty rozhodně „neodmrští dodávku dva metry nad zem“. To je sice oblíbený filmový pyrotechnický efekt, ale neslučuje se s realitou.

Ještě více do očí bijící je opakované tvrzení, že „v nábojnici měl pět nábojů“ nebo že se nábojnice „vysypávaly z hlavně“. Tyto chyby jdou nejspíše na vrub překladatele, protože kriminalista správnou terminologii bezesporu zná.

Autor doprovází proslulého odstřelovače válkou a na základě jeho příběhu popisuje krutou zimu, metody boje i smrt spolubojovníků. Je zřetelné, že autor stojí na straně Finů. Popisuje, jak politruci posílali lidské vlny proti finským kulometům a stříleli ty, kteří odmlouvali. Podobné praktiky se v Rudé armádě udržely i v průběhu 2. světové války.

Popisuje, jak mu vojáci zaznamenávali do map pozice odstřelovačů Rudé armády, s nimiž se měl následně vypořádat. A hlavně vysvětluje, co Finům dávalo obrovskou morální i fyzickou převahu. Nebyla to jen lepší zimní výstroj a zkušenost se zimními podmínkami, ale zejména stmelenost jednotek, které věděly, že jim jde naprosto o všechno. Skvělým psychologickým trikem bylo dávat muže, kteří se znali i z civilu, z jedné vesnice či oblasti, aby bojovali bok po boku. Zato Sověti nasazovali vojáky odevšad. „Rekruti byli posíláni do předních linií, aby matička Rus nepřicházela o své vlastní děti.“

Norek je Francouz, takže s jistým zklamáním přiznává francouzskou zbabělost či politickou vypočítavost hraničící se zradou. Francie slibovala pomoc, ale „žádný francouzský voják na finskou půdu nikdy nevkročil.“ Přiznává i podíl Francouzů (Daladier) a Angličanů (Chamberlain) na zradě Československa v Mnichově.

Kniha je čtivá, příběh sdělný a uvěřitelný. I když jde o zpopularizovanou historickou literaturu faktu (Zimní válka probíhala od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940), má velmi mnoho paralel sesoučasností.Velký agresor SSSR/Rusko pod vedením diktátora Stalina/Putina napadne mnohem menší Finsko/Ukrajinu a myslí si, že za několik dnů, maximálně týdnů, bude po válce. Tehdy, stejně jako před čtyřmi roky diktátor tvrdil, že o žádnou válku nejde, falšovaly se počty obětí a do Moskvy se strachu z trestu posílaly falešné zprávy o „úspěších“ či počtech obětí.

Přílohu tvoří několik map a fotografie skutečných postav, které v knize figurují, byť jejich konkrétní činy podléhají nejspíše značné autorské licenci. Základní fakta ale zůstávají zachována. Finsko nakonec válku prohrálo a muselo SSSR podstoupit část svého území, nicméně v očích mezinárodního společenství zůstalo vítězem. Bílá smrt skutečně používal variantu pušku Mosin-Nagant a skutečně byl těsně před koncem války postřelen. Norek popisuje zásah výbušnou střelou, jinde se mluví o kulometné palbě, což se nevylučuje, neboť i kulometné nábje mohly mít výbušné střely.

Norek O., Zimní válečníci, 2026, Brno, nakladatelství Jota, 392 stran, ISBN 978-80-7689-900-1