Článek
Zbavit se ocasu je pro mnohé ještěrky strategií, jak prchnout před predátorem a zachránit si život. V zásadě jsou ve hře dva prvky. Buď predátorovi zůstane v tlamě, či zobáku mrskající se návnada, ocásek, bez kterého ještěrka dokáže bez problému žít, nebo odlomená hýbající se část těla na sebe strhne predátorovu pozornost.
V tu chvíli má ještěrka vyšší šance, že si útěkem zachrání život. Otázkou bylo, kdy ještěrky schopnost autotomie (dobrovolné odvržení ocásku) získaly. Teď jim malý kousek odvržené tkáně dal jasný důkaz, kdy už to uměly.
„Přizpůsobení měkkých tkán, které umožňují kontrolovanou ztrátu ocasu, nebyly u fosilií nikdy zaznamenány,“ píší autoři studie publikované v magazínu Palaeontologia Electronica. V ní je podrobně rozebrán první přímý důkaz o autotomii, tedy odvržení ocasu. Je otázkou, zdali se dá mluvit o fosilii, tedy „zkamenění“, když jde o ocásek zalitý v jantaru. Faktem ale je, že jde o vzorek nalezený ve státě Kačjin v severním Myanmaru (bývalá Barma) o stáří 98,8 ± 0,6 milionu let.
Nepředstavujme si velký kus jantaru s jasně viditelnýmkusem ještěrčího těla. Jantar měří pouhopouhých 18 milimetrů, takže bylo potřeba sáhnout ke kvalitní zobrazovací technice, v tomto případě o rentgenovou mikropočítačovou tomografii.
Pouhým okem vypadal předmět uvnitř jako malá větvička. Teprve podrobnější zkoumání odhalilo šupiny. „Až dosud jsme mohli jen spekulovat o tom, zda starověké ještěrky dokázaly shazovat ocasy. Nyní máme přímý důkaz, že ano,“ říká taxonom Leonidas-Romanos Davranoglou na serveru SciTech Daily.
Jak to funguje?
Ještěrka není jediná, kdo umí odhodit část těla, kterou nepotřebuje nutně k životu. Odhodit nohu dokážou ipavouci, kudlanky nebo strašilky. Některé druhy chobotnic odvrhnou celé rameno. Ještěrka nemá ocásek „ukousnutý“, zbaví se ho v sebeobranném reflexu sama, ale musí mít „důvod“. Část ocasu musí být fixována, ať už zuby predátora, nebo prsty neobratného lidského lovce.
Ještěrka obecná (Lacerta agilis)
Navíc se ho zbavuje v co nejmenší možné míře. Nepraskne kdekoliv, ale co nejblíže u místa, kde dochází k uchopení. U ještěrek existují speciální anatomické struktury a svalové mechanismy, které umožňují jeho kontrolované oddělení. Některé druhy mají předem vytvořené lomné roviny v obratlech. Pokud to není nutné, ještěrka se ocasu nezbavuje. Pomáhá při pohybu, je oporou při lezení a některé druhy si do něj uchovávají tukové zásoby.
Rána se velmi rychle hojí, cévy se stáhnou, takže ranka nekrvácí a zranění se překvapivě rychle překryje nově vznikající kůží. Někdy ocas křivě doroste, někdy dokonce až do původní velikosti, ale vždycky je zranění viditelné. Pokud uvidíte ještěrku se dvěma ocasy, tak i to je výsledek „hojení“ a následného růstů po autotomii.
Plazi to znají dlouho
Zbyněk Roček napsal v roce 1996 v časopise Vesmír, že „evoluční původ autotomie není ještě dopodrobna objasněn a je zde stále ještě více otázek než odpovědí.“ Nový nález sice nedává odpověď na otázku, jak, ale kdy v minulosti k odvržení ocásku už docházelo. Ve článku zmiňuje primitivní plazy skupiny Cotylosauria u kterých mělo k podobnému typu obrany docházet.
A co savci?
U savců je podobná obranná strategie mimořádně vzácná. Zvládají to jen myši bodlinatky (Acomys), které se umí „svléknout z kůže“, pokud je za ni chytí predátor a situace to umožňuje. Regenerace kůže u bodlinatek je překvapivě rychlá, nicméně ani tato jejich unikátní vlastnost ji nezaručí, že ji nikdo neuloví. Má řadu přirozených nepřátel, ať už mezi dravými ptáky, nebo savci, jako jsou například africké druhy lišek. Bez problémů si na nich pochutnají i hadi nebo větší ještěři.
