Fotka, za kterou se nestydím: Alergikova noční můra

Psal se rok 1873, když alergik Charles Blackley v rámci své zvědavosti i specializace provedl pokus. Jako lékaře ho zajímalo, zdali by se nemohl zbavit nepříjemné vodnaté rýmy a slzení, které ho každoročně trápilo. Pravidelně v létě, takže tušil, že to musí mít nějakou souvislost s přírodním jevem, který v té době probíhá. Pomocí lepicí pásky nachytal pylová zrna a provedl sám na sobě test. Bohužel pro něj, úspěšný. Když se mu povedlo vyvolat alergický záchvat, měl jasno.

„Blackley zkoumal pyly z více než 80 různých druhů rostlin a dospěl k závěru, že největší reakci vyvolávají trávy. Experimentoval také s čerstvým, suchým pylem a extrakty, které si aplikoval do nosu, úst, očí a zjizvené kůže,“ vysvětluje na svých stránkách University of Cambridge.

Když „kvetou“ jehličnany, při fouknutí větru se z lese vznese žlutý mrak, který pak dělá povlaky na kalužích. Může to vypadat romanticky, ale u lidí s pylovou alergií je to znamením, že by výlet měli odložit. Stejně by si ho neužili. To, že alergie na byly popsány 70. letech 19. století neznamená, že tu nebyly dříve. Zmínky o nich, byť samotné slovo „alergie“ tehdy neexistovalo, najdeme ve starověké Číně, Egyptě i Řecku. „Odkud pochází slovo „astma“, které znamená lapání po dechu,“ napsal Jon Heggie v anglickém vydání magazínu National Geographic.

Z 68 milionů obyvatel Velké Británie by mělo být 15 milionů pylových alergiků, což je zhruba tolik, kolik bylo lidí v celém bývalém Československu. Blackley zjistil, že jemu samému nejvíce vadí pyly trav. Ve zkoumání pokračoval a dopracoval se až ke kožním testům, které si aplikoval na odřenou kůži. Díky němu víme, co alergii vyvolává. To, že se jedná o nepřiměřenou reakci organismu na naprosto neškodný podnět, k tomu se lékaři dopracovali později.

Někdy víte, co chcete vyfotit, ale zdá se to nemožné. Počkat si na dobu kvetení trav nebo borovic je jednoduché, děje se to každoročně, byť v případě borovic se masivní mračna pylu objevují zhruba jednou za tři až čtyři roky (tzv. semenný rok). Ale jak trefit mrak pylových zrn v neočekávaném záchvěvu větru? Čekat s foťákem, až se změní atmosférický tlak, a tedy foukne vítr? To byste se mohli načekat. Zatímco úvodní fotka pochází z Jeseníků, druhá je z oblasti francouzské Provence, a obě byly získány stejným způsobem. Berte ho jako návod, kdybyste si to chtěli zkusit taky.

V době kvetení borovic (v tomto případě) si najděte nízký stromek, na jehož větvičky v pohodě dosáhnete. Pak už jen stačí do ruky vzít větvičku, do které stačí cvrnknout, aby se v chumlu uvolnila pylová zrna. Postavte se tak, aby vám svítilo slunce do zad, ale zároveň, abyste si na větvičku neházeli stín. A pak poprosíte kolegu, kamaráda, manželku, aby vám do ní cvrnkli. Vyplatí se mít nastavenou vyšší citlivost (ISO) a prioritu času s krátkým časem, aby pohyb větvičky i pylu byl zachycený ostře.

Ideální se sekvenční snímání, tedy, to co, laici nazývají „kulomet“. Na jedno podržení spouště vznikne několik snímků za vteřinu. Vy si pak vyberete ten nejlepší. A když se nezadaří, zkusíte to s jinou větvičkou. Pozor, ať v záběru není ruka, aby snímek vypadal co nejpřirozeněji. Možná je to trošku „podvod“, ale přesně tak vznikají fotky i do prestižních magazínů či učebnic.

Clona: 8

Čas: 1/3200 s.

ISO: 800

Blesk: nepoužit

Datum pořízení: 5.5.2018