Jak se stavěly řopíky? Pár neznámých zajímavostí z historie známých bunkrů

Na českých hranicích najdeme řadu opevnění v různé fázi „rozestavěnosti“. Čas se na nich sice podepsal, nicméně stále jsou vidět zajímavé detaily odkrývající historii budování pohraničního opevnění. Někde zůstaly vykopané základy, které pomalu mizí pod sesuvy zeminy, jinde jsou betonové skelety. Někde chybí ocelové prvky (často byly později použity jinde), u nedokončených staveb je vidět, jak (ne)kvalitní materiál byl použit.

Některé bunkry jsou poničené cvičným ostřelováním, jiné byly skutečně odstřeleny, jiné zality betonem. Důvodem jejich likvidace byly mimo jiné i obavy nacistů, že by mohly být bunkry obsazeny partyzány a odbojem, což by mohla být komplikace zejména u dopravních uzlů či strategických objektů. Bunkry se ničily mimo jiné na tzv. Pražské čáře. „Do dnešních dnů se z 833 postavených objektů na Pražské čáře dochovalo pouze 37 pevnůstek, z toho jediný objekt vz.36,“ dodává podrobnosti Zdeněk Jenčík na armywebu.

Když se řekne bunkr, naprostá většina laiků si představí lehké opevnění vzor 36 a 37 zvané řopíky. Těch se zachovalo několik tisíc, a právě na nich lze doložit zajímavé prvky. Například plechové bednění používané při betonáži. Jeho obrovskou výhodou bylo, že se dalo používat opakovaně, což firmě, která získala státní stavební zakázku, šetřilo peníze. Dřevěné bednění byla klasika, snadno se dá dodnes rozeznat použití na neomítnutých stavbách podle otisků prken. Naopak plechové „bednění“ otisk nezanechalo, takže beton je hladký. Ovšem používání plechů byla specialita jen některých firem.

Náklady na zbrojení jsou obrovské. To si ostatně v době, kdy Evropa přestala žít v míru, opět připomínáme. Při výstavbě pohraničních opevnění šlo o státní zakázky, kde nejnižší cena byla jedním z hlavních kritérií. Toto pravidlo u státních zakázek bohužel platí dodnes, byť historie ukázala, že nejlevnější nemusí znamenat nejlepší.

„Bylo pravidlem, že vítězí ten nejlevnější, ale zvláště ve druhé polovině roku 1938, kdy vzrůstalo napětí z Německem, dostávaly zakázky i firmy nejdražší, ale zkušené, u kterých byla jistota, že zajistí termíny i kvalitu díla,“ píše Oldřich Gregar s kolektivem v knize Řopík, výstavba legendy československého opevnění. Tehdy, stejně jako dnes, platilo, že nejlevnější firma se pak peníze snažila získat naúčtováním „víceprací“.

Projektová dokumentace vojenských objektů je vždycky tajný materiál. Schyluje-li se k válce, tak tím více. Její získání bylo cílem nepřátelské špionáže, protože by mohla prozradit slabá místa budovaného opevnění. V případě útoku by následovaly smrtící následky. Proto přes noc musely být projekty uschovány v trezoru. Na samotnou stavbu je vojenský stavební dozor jen půjčoval. Spolu se zpravodajci měl na starosti zajistit, aby se informace o stavbách a stavební podrobnosti nedostaly k nepříteli.

Je dobré si uvědomit, že pro stavbu bylo potřeba najmout velké množství více či méně kvalifikovaných dělníků, o které v oblasti s části německého obyvatelstva byla nouze. Proto se přiváželi ze Slovenka i Podkarpatské Rusi.

Pokud se budete krajinou se zbytky opevnění, máte šanci se na vlastní oči přesvědčit, jaká byla kvalita betonáže. Někde byl použit extrémně hrubý štěrk, téměř až kamenivo, jinde zase vypadané „hnízda“ svědčí o špatném zhutnění betonu. Nelze říct obecně, že šlo o šlendrián. Ale lze konstatovat, že pokud byste jako voják měl bránit vlast z nekvalitně udělaného bunkru, asi byste byli vůči stavební firmě pěkně nabroušení. „Jediný méně odolný objekt může způsobiti katastrofu,“ cituje Oldřich Gregar materiál Ministerstva národní obrany.

Co se kontroly betonu týče, byly prováděny zkoušky betonových kostek. Kostka musela být udělaná ze stejného materiálu, z jakého byl konkrétní řopík a testována byla na 500tunovém lisu ve státní zkušebně v Brně.

Existovala zhruba stovka typů řopíků, která se od sebe lišila osami střílet či detaily zalomení. Potkat je během výletů můžete potkat leckde, od Opavska a Hlučínska po Šumavu či Krkonoše. V roce 1938 se nepoužily. Přesto jsou dokladem toho, že republiku jsme byli ochotni bránit. Jenže se stavbou se v mnoha případech začalo příliš pozdě a i kdyby k obraně došlo, leckde by nebyly funkční.