Když se moc bojí dialogu: Případ Hynka Čermáka

Hynek Čermák se narodil v roce 1973, prožil tedy mládí za socialismu. A ví, jak se tehdy žilo. Většina společnosti raději „bezpečně mlčela“, než aby se k politice vyjadřovala, aktivně volila komunisty (protože jinak v podstatě ani volit nešlo). Ti, kteří nemlčeli, riskovali vězení, ztrátu zaměstnání, děti se nemusely kvůli politickému profilu svých rodičů dostat na školu… Osmdesátá léta nebyla „krvavými padesátkami“ s popravami, koncentračními tábory a uranovou dřinou v dolech. Bylo to tichá, ale každodenní cenzura, a nenápadný (někdy tedy výhružně nápadný) dohled připomínající, kdo v zemi vládne. Tedy vládu jedné strany. Ozvat se znamenalo mít odvahu.

Podobnou odvahu právě teď projevuje Hynek Čermák, který sám přiznal, že jde o sebedestrukční činnost, která ho může stát práci třeba v reklamním prostoru. Zároveň několikrát zdůraznil, že není „ničí mluvčí“. Tedy že není vyslán na tribuny nějakou organizovanou skupinou. Jen se chce ozvat proti manipulativním technikám ministra kultury Oty Klempíře a estébáckého práskače Oldy v jedné osobě. Ten si totiž opojen ministerským křeslem a aurou důležitosti pozval „na kobereček“ herce, kteří si dovolili vystoupit na demonstraci svolanou Milionem chvilek pro demokracii. Spolek se opět postavil do čela občanské společnosti.

Schůzka se měla konat za zavřenými dveřmi, teprve později ministr byl ochotný přenášet ze schůzky záznam. Mít výhodu domácího prostředí je fajn, jenže výslech, zastrašování či vyhubování (oč jiného mohlo jít?), je taková estébácká metoda. Jít s kůží na trh a na divadelní pódium, na to už odvahu neměl, přestože by šlo o veřejně přenášenou diskuzi, u níž se dá předpokládat jistá úroveň kultury i kultivovanosti.

Nejde ani tak o to, že samotné setkání nejspíš proběhne s prázdnou ministrovou židlí, ale o vzkaz, který ministr svému publiku vysílá. Bojím se, nechci se s vámi bavit. Buď budu mít výhodu domácího prostředí a kontrolu nad záznamem, nebo nic. Je jasné, že jde o výstup: v případě opravdu veřejného setkání, případně konfrontace, by bylo vidět ministrovu erudici i způsob chování. Nemohl by dodatečně v tiskové zprávě dát schůzce jiný rozměr a smysl, případně ji zabalit do nicneříkajících frází o tom, že proběhla v přátelském duchu. Jít s kůží na trh, to chce odvahu. Jenže ta na Ministerstvu kultur evidentně chybí.