Článek
Každý fotograf, který občas fotí lidi, se potkal se sebekritickou hláškou „mě nefoťte, já na fotkách vypadám blbě“ nebo s rádobyvtipným prohlášením „praskne vám čočka“. Tyhle hlášky mají společného jmenovatele, pocházejí téměř vždy od žen. Na jednu stranu se lidé fotí vyloženě rádi, stačí se podívat na fotící se lidi před jakoukoli památkou, na druhou stranu bývají vůči portrétům kritičtí a vinu svádějí na fotografa. „Nešlo by to nějak vyretušovat?“ ptají se s odkazem na drobné kazy na pleti. Pravda je někde uprostřed.
Portrét v přirozeném světle na ulici.
Fotograf nemůže za akné ani geneticky daný tvar nosu nebo make-up typu Marfuši z Mrazíka. Může za sloup trčící z hlavy, obličej ve stínu, takže není vidět nebo „uříznutou“ polovinu hlavy, protože se příliš soustředil na jiné tvary a hlavu si nepohlídal, špatně použitý objektiv nebo kompozice taková, že pohled strhává něco jiného, a ne fotografovaná osoba. Nicméně fotografie je záznamem skutečnosti, a retušovaná fotografie je skutečnost vylepšená. Je jen logické, že nikdo nechce mít na fotografii zvýrazněné nedostatky.
Typickým příkladem jsou portréty na seznamkách či profilech sociálních sítí. Jsou krásné a matoucí. Už se vám stalo, že jste někoho znali jen z fotky, pak ho viděli naživo a nepoznali? Mně ano. Ve skutečnosti přebývalo několik desítek kilogramů živé váhy a na fotce chyběly vrásky, které do tváře vepsal život. Fotka na profilovce byla vlastně zavádějící fejk.
Portrét pod Orlojem
Ony hlášky o tom, jak se kdo vidí na fotce, vlastně vypovídají víc o foceném objektu než o fotografovi. Skutečný význam totiž zní: Sama sobě se nelíbím. Nejsem spokojená s vlastní vizáží, ať už fotka dopadne jakkoliv (protože ony hlášky padají před samotným stiskem spouště). Odtud už je jen krok k tomu, jak moc je člověk sebevědomý a je si vědom vlastní ceny. Někdo si sebevědomí zvedá drahými kabelkami, hodinkami, auty, někdo ví, že „vypadá, jak vypadá“, ale má dobrou práci, milovanou rodinu a všichni jsou zdraví. A nějaká, byť nepovedená fotka na tom nic nezmění.
Tyhle priority se mění v čase. Čím je člověk starší, tím lépe má ujasněné priority. Když se podíváte na portréty našich prababiček, tak bezesporu vypadají úžasně. Jen si zastrčily loknu pod šátek a neřešily pihu na tváři. A pokud fotograf zvolil vhodnou hloubku ostrosti, tak vznikl portrét plný přirozené krásy. A nejspíš nikdy od nich nezaznělo „foťte mě jen z levé strany, tam mám hezčí profil“.
