Článek
Vynechme sadistické jedince a zůstaňme u mučení jako prostředku k získání informací. Uchylovaly se k němu vojáci všech válčících stran, byť u některých bylo zastoupeno ve větší míře.
Historie ukazuje, že mučením sice lze člověka přinutit k tomu, aby informace vyzradil. Jenže mučený řekne cokoliv, jen aby jeho trápení skončilo. Cokoli, i kdyby to nebyla pravda. Tím se ovšem hodnota informace, zejména pokud jí vyšetřovatel uvěří, stává kontraproduktivní.
V roce 1948 vypuklo Malajské povstání, jehož cílem bylo získání nezávislosti Malajska a vymanění se z britské koloniální nadvlády, a trvalo až do roku 1960. Britové na něm ukázali, jak vést protipovstalecký a protipartyzánský boj, čímž není myšlena jen samotná fyzická likvidace protivníka. Americké vedení čerpalo z malajského modelu při protipovstaleckých operacích v Iráku a Afghánistánu.
Britové se snažili se na jednu stranu komunisty pochytat a buď zlikvidovat, nebo převést na svou stranu, ale zároveň místním obyvatelům zajistit bezpečnost a dokázat, že pod jejich vedením se budou mít lépe. Stavěly se školy, nemocnice a dokonce celé vesnice, jichž bylo zřízeno kolem 500. Často šlo o násilné přesídlení, které mělo odříznout komunistické gerily od podpory části čínského venkovského obyvatelstva, ale zároveň jim umožnit (v rámci možností) důstojný život.
„Nemůžete se vypořádat s nákazou komárů tím, že budete hubit každého jednotlivého komára. Musíte najít a vydezinfikovat jejich líhniště,“ citují generálporučíka sira Harolda Briggse ve své knize Konflikt: Vývoj válečných konfliktů od roku 1945 po válku na Ukrajině bývalý šéf CIA a čtyřhvězdičkový generál David Petraeus a historik Andrew Roberts.
Oba na mnoha příkladech dokládají, že mučení a brutální postup vůči civilnímu obyvatelstvu vedou ke skrytému, ale o to usilovnějšímu odporu, který poškodí jak útočníka, tak jeho oběť. Američané to pocítili na vlastní kůži, když napalmem ve Vietnamu likvidovali civilní oblasti v domnění, že by se tam mohli skrývat bojovníci Vietkongu. Hlavní strategie „najdi a znič“ se z dlouhodobého hlediska ukázala jako málo efektivní.
Ještě markantnější příklad byly boje v Alžíru, kde se Francouzi mučení ani nesnažili skrývat. „Existují důkazy, že Alžířané byli nazí věšeni nazí za nohy s rukama svázanýma za zády a jejich hlavy byly ponořeny do kbelíků s vodou, aby byli přinuceni mluvit,“ píše Petraeus s Robertsem.
Passer à la question totiž v historickém kontextu, který si Francouzi v Alžírsku připomněli, znamenalo podrobit někoho mučení (útrpnému právu) s cílem vynutit si přiznání. Francouzi používali elektrické šoky i hadici zavedenou do žaludku, kterou používali k lití vody. Nakonec se proti těmto špinavým metodám obrátili i sami Francouzi. Prostě proto, že byly příliš špinavé.
Mučení pomocí topení používali i kambodžští Rudí Khmérové. V táboře zvaném S21 se dodnes zachovaly šibenice, na které byli za nohy zavěšováni odsouzenci, a obří nádoby s vodou pod nimi. Na mučení spoléhalo Gestapo, a později si z něj Islámský stát udělal svou propagandistickou metodu. Cílem bylo dokázat převahu, zastrašit a zlomit odpor.
Dlouhodobě se ukazuje, že přístup Britů v Malajsku se ukázal jako mnohem efektivnější. Vítězství totiž nespočívalo v nasazení dalších vojáků do džungle, ale získání duší a srdcí místních obyvatel. Britský model byl účinnější, byť práno do důsledků nebyl ani on zcela morálně bezchybný. Ne, že by vše bylo zalité sluncem, i britští vojáci se dopouštěli válečných zločinů, zejména pokud se jednalo o špatně vycvičené odvedence. Ale dodávky elektřiny, dodávky pitné vody a respektování majetkových práv v konečném důsledku zajistily Británii v Malajsku mnohem výhodnější pozici než Američanům ve Vietnamu. To se o Američanech ve Vietnamu rozhodně říct nedá.
Sir Gerard Templer se souhlasem svého šéfa Winstona Churchilla Malajcům slíbil, že dostanou nezávislost, jakmile do bezpečnostní situace dovolí. Slib byl splněn, byť k tomu došlo až po skončení Templerova mandátu. Britové sice přišli o Malajsko, ale nepřišli o Malajce.
