Temná tvář ponorkové války: nacistický rozkaz velel postřílet tonoucí

Potopení lodě Laconia je složitější, než se na první pohled zdá, a její důsledky byly smrtící i pro posádky mnoha jiných lodí.

Situace se nedá shrnout do krátkého sdělení shazující veškerou vinu na Němce. Pravdou je, že německá ponorka U-156 torpédovala anglickou RMS Laconia se stovkami italských zajatců na palubě. Německé ponorky se následně pokoušely stovky tonoucích zachránit, měly je na palubách (ponorky byly z tohoto důvodu nad hladinou) a další vlekly v závěsu na záchranných člunech.

V tomto stavu byly napadeny americkým bombardérem B-24 Liberator. Výsledek je známý. Přímý rozkaz, kterým byly ukončeny pokusy o záchranu. Američané se později hájili tím, že podle mezinárodních úmluv nebylo dovoleno, aby válečné plavidlo plulo pod vlajkou Červeného kříže. Ponorky byly mimo jakoukoli pochybnost válečnými plavidly. Mezi zachraňovanými na palubě se nacházeli většinou italští (nepřátelští) vojáci a v neposlední řadě se spojenci obávali, že by německé ponorky mohly odhalit a nahlásit polohu významného vojenského a zásobovacího letiště a ropných nádrží na ostrově Ascension. To tam je mimochodem dodnes.

Dönitzův rozkaz je následně rozpracován a „například korvetní kapitán Karl Möhle, velitel 5. ponorkové flotily, na jeho základě instruuje podřízené velitele, aby trosečníky s potopených plavidel postříleli z kulometů,“ píše Miloš Hubáček ve své fenomenální knize Moře v plamenech. Zatímco v prvním případě mohlo jít o poněkud podivnou sebeobranu, Liberator skutečně úspěšně bombardoval ponorky a jednu z nich lehce poškodil, v případě likvidace tonoucích nešlo o nic jiného než o popravu či vraždění odporující všem zákonů.

Němci měli štěstí, že podobný „nekompromisní“ přístup neaplikovali Spojenci například při potopení křižníku Bismark. Ten bezskrupulózně potápěl obchodní lodě. Ke dnu klesl 27. května 1941 (o příčině se vedou spory, zdali finální ránu zasadilo torpédo, bomby nebo dobrovolné otevření kohoutů, aby loď neskončila v britských rukách). Křižník Dorsetshire, který se do bojů proti Bismarkovi zapojil, odeslal krátkou depeši: The Bismark has been sunk in position 4809 N 16 07 W (Bismark potopen + geografické souřadnice). Ale zároveň existuje fotografie na níž Němci do té doby terorizující civilní cíle jsou zachraňování a vytahováni na palubu Dorsetshiru.

Válka je vždycky nelidská a v principu v ní jde o zabíjení. Na tom žádné Ženevské ani jiné úmluvy nic nemění. Němci vraždili tonoucí a zplynovali miliony jiných lidí, Sověti stříleli vlastní vojáky poté, co se obrátili k ústupu. Stalinův rozkaz č. 227 je dobře znám. Podle něj byly vystavěny jednotky po 200 mužích, které měly střílet na spolubojovníky ustupující bez rozkazu. V současném Rusku se toleruje trest smrti ubití kladivem pro zrádce (bráno ruským úhlem pohledu), kteří zběhli k Ukrajincům.

Můžeme své nepřátele nenávidět, nicméně míra ochoty vraždit, v tom nejbrutálnějším slova smyslu, mimo jiné ukazuje na míru nelidskosti vedení. V každé populaci je jisté procento lidí schopných všeho. Jenže pokud je takový člověk v čele, ostatním je jasné, že jim jejich řádění projde. A přesně tohle nebezpečí hrozí ve světě čím dál víc.