Článek
Asi jsme to zažili všichni. Ve chvíli krize je člověk věřit čemukoli a obětovat cokoli, jen aby se situace zlepšila. I člověk, který nevěří v „léčivou“ sílu prášků nakonec po brufenu sáhne, když na prudkou bolest zubů třezalka nezabere. Ten, kdo se bojí operace, s ní nakonec souhlasí, protože i na „obyčejný slepák“ se dá umřít. A pokud jste na vozíku a máte šanci vstát jako Lazar do světa zdravých, kdo by odolal. Zázraky se většinou nedějí, ale co kdyby?
U vstupu do jeskyně se zázračným pramenem v Lurdech se houpou berle. Nikdo z příchozích neví, komu patří, ale všichni doufají, že jsou těch, kteří jeskyni navštívili a při odchodu už je nepotřebovali.
Věř a víra tvá tě uzdraví
Ježíš to v Bibli řekl jasně: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila.“ Tak jednoduché to je. Byť jsem zdráv, zavítal jsem do Lurd cestou do Pyrenejí několikrát. Vždy jsem postál u jeskyně a nikdy neviděl zázrak. Tedy pokud nepočítáme proměnu zdejší vody napuštěné do kanystrů či dutých plastových figurek Bernardetty či Panny Marie v eura. Peníze opouštěly peněženky turistů a mizely v kapsách prodejců cetek, svatých obrázků, vody, růženců a coly.
Ochrnutí vlivem zraněné páteře se možná dá léčit (vím, že každý úraz je unikátní a neexistuje jedno obecně platné řešení) pomocí kmenových buněk, možná některé složitou operací nebo nasazením robotických protéz. Přesto tu a tam církev nějaký lurdský zázrak uzná. Tím živí image a ekonomiku města.
Zázraky, byť jen občasné, drží město při životě
Do Lurd se jezdí organizovaně, takže město nechalo postavit parkoviště pro autobusy, stojí zde hotely pro různě movité klienty. Nechybí kostely, poutní zastávky, kavárničky. Lurdy se staly jedním z nejpopulárnějších poutních míst ve Francii a jsou známé i celosvětově. Kdyby Lurdy přišly o zázraky, bylo by to podobné, jako kdyby Karlovy Vary přišly o lázně a festival. Respektive Lurdy by byly se svými zhruba 18 tisíci obyvateli, z nichž velká část se živí na turistickém byznysu, mnohem hůře.
Když čtrnáctiletá venkovanka Bernardetta Soubirousová 11. února 1858 poprvé zažila zjevení Panny Marie, byla natolik přesvědčená o zázraku, že na ono místo začala vodit procesí věřících. Marně. Vidiny zažívala jen ona. Marie skrz Bernardettu vzkázala církvi, ať u jeskyně s pramenem postaví svatostánek. Což se církevním hodnostářům, kteří byli zvyklí rozkazovat než poslouchat, nejprve příčilo.
Takže celé prokazování, zdali zjevení není satanská provokace a zdali se nekříží s církevními dogmaty trvalo roky. Nekřížilo, naopak se ukázalo, že občasný výskyt zázraků může místní ve víře posílit. A nejen místní. Současná návštěvnost milionů věřících (pro tuto chvíli pomiňme covidové roky) je národnostně extrémně pestrá. Od Australanů po Zambijce.
Na zkoumání zde vyléčených existuje dokonce samostatný řad, Bureau des Constatations Médicales. Zatímco první zázračné uzdravení bylo zkoumáno pouze z hlediska víry, na medicínský (ve smyslu odborný) úhel pohledu nebyl brán zřetel, zkoumala ho vyšetřovací komise vedená kanovníkem jménem Germain Baradère.
Teprve později byli přizváni i lékaři. Jejich názor býval s církevním v rozporu, nicméně i oni v některých případech museli uznat nevysvětlitelnost uzdravení. Tedy laicky řečeno, zázrak. Jakmile se do hry zapojili lékaři, počet uznaných vyléčených prudce klesl.
To ale nic neubírá na popularitě města. Stačí jeden zázrak za několik let, aby oživil plamen naděje, s kterou tam nemocní jezdí. A v naději a víře v zázrak, utrácejí.
