Článek
Psalo se jaro roku 1989, když branou Táborských kasáren v Benešově projela Praga V3S, a za ní se táhl, doslova jako smrad, zápach odpadků. Velitel vozu a řidič měli mířit na místní skládku s odpadem. Ovšem kromě skutečného odpadu byl za kabinou vozu ukrytý barel se zbytky z kuchyně. Místo toho, aby skončil u vojenských vepřů, byl vyměněn za pivo a oplatky u soukromníka. Záklaďáci, kteří na vojně být spíš museli, než chtěli, si tak přilepšovali ke skromnému žoldu. O den později už byla za „vejstřaskou“ zapřažená houfnice 122 mm.
Vzhledem k tomu, co všechno legendární vůz vydržel, není divu, že měl kolem dvou stovek modifikací. Jeho průjezdnost v terénu byla, a stále je, vzorem i dnešním armádním vozidlům. Je pravda, že o nějaké „klimatizaci“ se díky netěsnostem nedalo mluvit, a střešní otvor pro velitele vozu měl smysl jen v případě, že auto nemělo nějakou nástavbu (technický vůz, ošetřovna, nebo jen korbu krytou plachtou).
Vývoj úplně nového vozu si vyžádala poválečná situace, kdy československá armáda měla vozový park v tristním stavu. Na spoustu kořistních vozů nebyly náhradní díly a vzhledem k pozdější animozitě mezi východem a západem se ani nedaly sehnat. Tak americké jeepy či Studebackery sloužily až dosloužily „Počátkem srpna 1945 automobilní technika pokrývala přibližně polovinu potřeby naší armády. Ve stavu se nacházelo 2 310 osobních, 2 255 nákladních, 27 obrněných a 68 speciálních automobilů,“ píše Jiří Frýba v knize Legendární Praga V3S.
Je zajímavé, že osobních aut bylo více než nákladních, jako kdyby zadky důstojníků měly přednost před tahači, nicméně z výše uvedených čísel je jasné, že nový nákladní, ideálně multifunkční, vůz, který by byl domácí provenience, byl více než potřeba.
Neuvěřitelná rychlost
Představte si 72 dní, co všechno se za ně dá v současném automobilovém průmyslu stihnout? V případě Pragy V3S (vojenský třítunový speciál) to byla doba, která uběhla od první narýsované čáry na plány, k čemuž došlo v říjnu 1952, až po zhotovení funkčního vzorku. Správně, něco takového by díky byrokracii ani přes veškerou rychlost současných počítačů (které v té době nebyly) je naprosto nepředstavitelné. V roce 1951 bylo zadáno 1 500 k sériové výrově a o rok později jich mělo být ještě o pětistovku víc. Vzhledem k tomu, že se s „vejtřaskou“ potkal každý dnes žijící absolvent základní služby, tak je jasné, že se vůz osvědčil.
Vojenské zařazení
Vůz Praga V3S, který dnes známe nejčastěji jako klasický „náklaďák s korbou“ sloužil jako tahač, na korbě se přepravovaly náklady i mužstvo. Sloužil jako pojízdná ošetřovna, štábní automobil a prototypově i jako obrněný vůz ve verzi třínápravového upraveného podvozku. Byl z něj vyprošťovací vůz i pojízdná dílna. Unikátní byla i vzduchová plnicí stanice obsahující dvacítku tlakových lahví o objemu 40 l. Pomocí jednoduché rampy se z něj stal minový ukladač, a dokonce chladící přepravník krevních konzerv. Asi nejbizarnější využití se skrývalo pod zkratkou SUEZ (Spouštěcí univerzální elektrický zdroj), kterými se daly startovat letadla i vrtulníky.
Dvojkanon z ponorek
Poměrně unikátní bylo využití V3S jako protiletadlového dvojkanonu. „Z vozidla byl zachován motor a podvozek, na který byla umístěna lehce pancéřovaná karosérie chránící osádku proti účinkům střepin a do značné míry i proti střelbě z pěchotních zbraní. Podvozek vozidla byl vybaven zařízením pro vyloučení pérování zadních náprav při střelbě,“ píše Vojenské historické muzeum.
Původně byla zbraň vyvíjena pro německé ponorky, ale po válce našla nové využití právě na nápravách „vejtřasek“. Na jejich korbách se ocitly i 130mm raketomety.
Technická data
Délka: 6, 9 m
Šířka: 2 100
Plocha: cca 8,42 m čtverečních
Výška bočnic: 500 mm
Výška ložné plochy zatíženého vozu: 1 200 mm
Maximální rychlost: 60 km/h
Největší stoupavost na silnici 8,4/75%
Největší stoupavost v terénu 23,9/75%
Hloubka brodu: 0,8 m
