Článek
20 000 mil pod mořem
Název knihy 20 000 mil pod mořem zní hezky kulatě, jenže při přepočtu na kilometry to je nekulatých 32 186, 88 km. Ano, správně jste odhadli, že je to více než trojnásobek největších doposud změřených hlubin. K tomu dojdeme, pokud vycházíme z českého překladu a pouhého přepočtu mílí na kilometry, jenže kniha se v originále jmenuje Vingt mille lieues sous les mers. A tady narazíme na komplikované počty, protože není dvacet tisíc mil, ale dvacet tisíc lieue, což je jednotka, která platila ve Francii do roku 1799. A jedna lieue byla zhruba (lokálně se totiž měnila) čtyři až čtyři a půl kilometru.
V románu by jednotka měla odpovídat francouzské metrické variantě o délce 4 000 metrů. No, a pokud mělo jít o hloubku 20 000 lieue… tak šlo o naprosto fantasmagorickou hloubku vysoce přesahující zemský průměr. Nicméně nejde o hloubku, do které se měl Nautilus potopit, ale vzdálenost, kterou měl plout. V češtině totiž název knihy dává možnost dvojího výkladu. 20 000 mil pod mořem (do hloubky) i stejnou vzdálenost uplavanou. A ta druhá už by byla teoreticky možná.
Ostatně se podle románu, který vyšel v roce 1869, se Nautilus dokázal potopit jen do pěti kilometrů. Podobné je to i s rychlostí jeho plavidla. „Šroub má v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a může dosáhnout až stodvaceti otoček za vteřinu. A tím dosahuje rychlosti až 90 kilometrů za hodinu,“ vysvětluje v knize kapitán Nemo profesoru Aronnaxovi. Průměr šroubu je zhruba o metr menší než na Titanicu, nicméně rychlost je opět poněkud mimo. A to jede jen na baterie. Podle románu ujel za 3 dny 3 000 kilometrů. Majitelé elektroaut asi na chvíli překvapeně přestali číst. Průměrná rychlost totiž, kdyby plul tři dny bez zastávky na dobíjení, činila zhruba 41,7 km v hodině. Elektřina byla ve Vernově době novinkou, a v mnoha svých knihách jí dává za úkol v té době neuvěřitelné úkoly. Pohon ponorky kapitána Nema byl jen jedním z nich.
První jaderná ponorka na světě, na počest úspěšného románu pojmenována USS Nautilus (SSN-57),dokázala vyvinout rychlost pod hladinou 20 uzlů (37 km), a zvládlaponor maximálně do hloubky 213 m. To je sice oproti Nemovým pěti kilákům zlomek, nicméně dokázala v průběhu operace Sunshine podplout severní pól. Buďme ale féroví a přiznejme, že tentokrát jsme Nema trumfli, neboť lidská posádka se přiblížila těsně k hranici 11 kilometrů pod hladinou, a dokáže bez vynoření plout celé měsíce. Kde jsme Nema rozhodně nedohnali, to byl luxus v kabinách, obří okna nepochopitelně odolávající neuvěřitelnému tlaku, či možnost kouření.
Ocelové město
Vědecko-fantastický román Les Cinq Cents Millions de la Bégum, tedy Pět set miliónů Begumy, vyšel poprvé v roce 1879. Pointa tkví v dědictví a zbrani, kterou by šlo použít jen těžko. Podle Verna byl hluboce podchlazený kysličník uhličitý (v českém filmovém zpracování Tajemství ocelového města) smrtící svou mrazivou silou. Jde o zajímavý, leč v praxi nepoužitelný nápad, byť ve filmovém zpracování Tajemství ocelového města proudící „mrazivý“ plyn vypadal efektně.
Nejspíše šlo o sublimující tekutý dusík, který se k podobným efektům používal při školní výuce stejně dobře jako na diskotékách. Za povšimnutí rozhodně stojí mohutná děla, která měla střílet skleněné granáty naplněné pod vnitřním tlakem dvaasedmdesáti atmosfér tekutým CO2. Sklo mělo být umístěno do dubového dřeva. „Ústí hlavně mělo půldruhého metru v průměru,“ píše Verne a tvrdí, že dělo mělo 300 tun.
Srovnejme to s reálem. Skleněné projektily ve válce použity nebyly, protože by nejspíš nezvládly přetížení při výstřelu. Ale obří kanón, mnohem těžší než ten z Ocelového města, existoval. Těžký Gustav, skutečný německý kanon, mimochodem největší, který byl kdy vyroben, měl ráži 800 mm a vážil 1 350 tun. Jeho granát vážil sedm tun, takže Verneho střely by vzhledem k mnohem větší ráži musely být násobně těžší. Gustav a Verneho kanón měl téměř stejný dostřel, 47 ku 45 km. Hlavní rozdíl je v tom, že Verne předběhl Hitlera, který nechal Schwerer Gustava vyrobil, zhruba o půl století. A hlavně, zmrznout by mělo vše v okruhu třiceti metrů, což zas není tak moc.
Verne v Ocelovém městě tvrdí, že „po čtyřech až pěti výstřelech nemělo být pro opotřebení hlavně k použití“. Přesně to platí pro Těžkého Gustava. Po čtyřech až pěti výstřelech se prudce snižovala přesnost. Důvod? Opotřebení hlavně. A zbraň z Ocelového města neměla náhradní hlavně na výměnu. Za první světové války byly mnohem efektivnější děla menší ráže naplněné bojovými plyny. Yperit byl prostě účinnější než sublimující kysličník uhličitý. Jen okrajově je zmínka o náboji, který připomíná dnešní zápalné kazetové pumy. „Skládá se ze sta menších střel symetricky uspořádaných a zasunutých do sebe jako tubusy dalekohledu. Jakmile je vystřelen, stává se nábojem, který vysílá malé náboje se zápalnými hmotami. Tak vystřeluje do vzduchu vlastně celou baterii schopnou vnést požár a smrt na celé město.“ Přesně tahle by se doslova dala napasovat na fosforové projektily, které padaly a zapalovaly ukrajinský Mariupol.
Vynález zkázy
Román Face au drapeau (Čelem k praporu) vyšel roku 1896 a na rozdíl od plynových nábojů si Verne pohrává s myšlenkou zbraně v českém překladu zvané „bleskomet“. Zabíjení na nějakou dobu Vernemu učarovalo. „Bleskomet má stejný účinek, jako dělová koule Zalinského, jen stokrát silnější,“ píše se v knize poté, co tajemná zbraň potopila křižník. Že jste o „Zalinského dělové kouli“ nikdy neslyšeli? Verne si tak úplně nevymýšlel. Edmund Louis Gray Zalinski (1849–1909) byl dělostřelecký důstojník, založil Pneumatic Dynamite Gun Company. Vyrobil dynamitové dělo, přičemž trik byl v tom, že exploze dynamitu stlačila vzduch, který vymetl střelu z hlavně. Když došlo na ostré zkoušky, tak jeho „dynamitové dělo“ rozmetalo cílovou loď. Došlo k tomu roku 1877, tedy 19 let předtím, než Verne vydal svou knihu. Tady už se nedá říct, že by šlo o náhodu. Verne se o technické vojenské vynálezy musel aktivně zajímat.
Byť slovo „bleskomet“ evokuje cosi jako laser, tedy zbraň, která se vyvíjí, a dokonce již byla použita, tak jde opět o jen vylepšenější dělostřelbu. „Bleskometný“ granát by měl „zničit vše v okruhu desítek čtverečních kilometrů“. Tedy jako atomová bomba. Přiznejme ale, že tentokrát Verne fabuloval nezvykle silně a skoupě zároveň. Z toho mála, co o bleskometu napsal, se žádná současná zbraň odvodit nedá. I v tomto díle figuruje elektrická ponorka, tentokrát pirátská. Ovšem s nesmyslným výkonem. Není bez zajímavosti, že filmové zpracování Vynálezu zkázy fenomenálního Karla Zemana získalo Velkou cenu Světového festivalu v Bruselu.
Ze Země na Měsíc
Asi technicky nejnáročnější kniha De la Terre à la Lune je taky asi nejchybovější a technicky nejméně proveditelná. Tedy vlastně neproveditelná, leda že by se jednalo o velmi sofistikovaný způsob, jak zabít kosmonauty hned při startu. Vlastně se nejednalo o start, ale o výstřel z děla. Podle propočtů hlavních hrdinů knihy měla počáteční rychlost dosažená v první sekundě činit 11 051 m. Podle knihy by vyrazili astronauté z nuly na 12 000 yardů (téměř 11 km) za sekundu, což je rychlost 660 km za hodinu. Pokud jste někdy viděli videa omdlévajících lidí při gravitačním zrychlení, tak něco podobného by čekalo, v lepším případě, i naše dobrodruhy.
Na to, že kanon měli vymýšlet „literární dělostřelci“, tak se jim výsledný materiál hrubě nepovedl. Dělo, respektive hlaveň zbraně zvané kolumbiáda, nechali odlít z litiny. Na sloupy podpírající střechu nádraží je to materiál velmi dobrý, ale hlaveň? To ani náhodou! Při prvním, navíc takhle monstrózním, výstřelu, by se roztrhla.
Na druhou stranu slouží Vernemu ku cti, že nechal astronauty „startovat“ z Floridy. To, že tam doopravdy stojí kosmodrom není náhoda. Mys Canaveral má příhodné podmínky pro start, byť odlet z Ekvádoru by byl ještě lepší. Čím blíže rovníku, tím lépe. Šetří se energie potřebná k tomu, aby se posádka dostala do vesmíru. Následky startu byly zdrcující. „300 000 lidí na čas ohluchlo a utrpělo mírný otřes mozku. Vzduchová vlna nejprve smetla baráky, porazila sruby, pokácela všechny stromy v okruhu dvaceti mil, odfoukla vlaky z kolejí tampské železnice, pak padla na město jako lavina a zničila asi tucet domů, mezi nimi i kostel Panny Marie a novou budovu burzy, v které se objevily trhliny po celé délce. V přístavu poslala tucet plavidel ke dnu a tucet lodí, zakotvených v rejdě, vyhodila na břeh včetně přetržených kotevních lan,“ píše Verne.
Zní to dramaticky, ale zvláštní je, že není zmínka o ztrátách na životech. Ty by bezesporu v případě takovéto katastrofy, jinak se start rozhodně nazvat nedá, nějaké byly. Zvláště, když je zmínka o „ztroskotaných plachetnicích, zaskočené umělou bouří dřív, než mohly skasat“.
Z pouhopouhého čtení se o Vernem dozvíme víc, než se na první pohled zdá. Ano, byl to fantasta, ale zároveň vzdělaný a v některých otázkách s přehledem. Své znalosti dokázal začlenit do textu tak, že celek vypadal realisticky. Zmiňuje například bezdrátové spojení (wifi), atomové ponorky i plovoucí ostrovy (kniha L'Île à hélice), na nichž jezdily elektrické tramvaje. Pohyb ostrova byl možný díky lodním šroubům, kterým dodávaly energii ostrovní elektrárny. V knize ze Země na Měsíc zmiňuje dílo Mappa Selenographica, které v roce 1830 sestavili pánové Beer a Mädler. Jde o první podrobnou mapu našeho vesmírného satelitu. A Verne o ní bez možnosti si informace najít na internetu věděl, a dokázal ji do své knihy začlenit.
Navíc nešlo jen o autora vědecko-fantastických děl, jak by to mohlo z výše vedeného přehledu vypadat. Zkoušel psát divadelní hry i básně. OK, i ty mohou být vědecko-fantastické, jak dokazují Nerudovy Písně kosmické, ale to nebyl Vernův případ.
