Článek
Nabídka, která přišla, zněla lákavě – bohatá rodina, krásný dům, vysoký plat. Jenže skutečnost byla jiná.
Luxusní vila se leskla jen zvenčí. Uvnitř vládl chaos. Paní domu nechávala všude špinavé prádlo, po koupelně rozházené použité tampony, v jídelně talíře od večeře z minulého dne. Jana se učila přehlížet, co jí zvedalo žaludek, protože za to dostávala zaplaceno. Jenže peníze nikdy nebyly zadarmo.
Brzy se k úklidu přidalo hlídání dětí. A v tom byla Jana dobrá. Děti ji milovaly – smály se s ní, učily se, rády s ní chodily do školy. Paní domu si toho všimla. V jejích očích ale nešlo o radost dětí, spíš o to, jestli je chůva „dost vhodná“. Už při pohovoru si ji prohlížela od hlavy k patě:
„To by šlo,“ řekla nakonec. „Ne moc hezká, aby nebyla konkurence.“
Jenže hezká byla – lidsky. Trochu kypřejší postava, laskavé oči, vlídný úsměv. Děti to vycítily, a časem i jejich otec.
Jednoho dne se pán vrátil z práce dřív. Viděl, jak děti objímají Janu, jak jim čte pohádku, a zadíval se na ni jinak. Následovalo zakázané pokušení – chvíle něhy, která jim oběma chyběla. Tak začalo jejich tajemství.
Ale žádná pohádka o Popelce se nekonala. Když Jana doufala, že to třeba může znamenat víc, uslyšela od něj chladná slova:
„Víš, mám tě rád. Ale já potřebuju reprezentativní typ. Moje žena. To, co se odehrálo mezi námi… to zůstane jen tady.“
Jana plakala. Dlouho, v tichu vlastního pokoje, s pocitem, že se nechala použít. Nakonec odešla. Na její místo nastoupila jiná chůva – a i ta se stala milenkou.
A ironie? Že ani paní domu to neměla lehké. Manžel jí určoval, co si má vzít na sebe, jak se má usmívat, co říkat, aby mu „nedělala ostudu“. Na veřejnosti působili jako dokonalý pár, ale uvnitř jejich vztahu vládla prázdnota.
Jana od té doby říkala jediné:
„Za žádné peníze na světě bych už takový život nechtěla. Někdy je lepší utírat vlastní prach než žít v cizím zlatém vězení.“
článek je ispirován skutečným příběhem
