Článek
Jízda na nádraží
Seděla jsem v tramvaji, headset na hlavě, oči přivřené. Zvenku šedý podzimní den, uvnitř tlumené světlo a monotónní zvuk kolejí. Jela jsem do práce – obyčejná cesta, kterou člověk dělá stokrát a nikdy si ji nepamatuje. A přesto se mi tenhle okamžik nějak zaryl do paměti.
Na další zastávce přistoupily dvě dívky. Mohly mít kolem pětadvaceti, možná o něco míň, ale působily dojmem, že už toho mají hodně za sebou. Hned jsem si jich všimla, protože jejich příchod se nedal přeslechnout – hlasitý smích, vůně parfému a mračno sebevědomí, které zaplnilo celý vůz.
Ta výraznější z nich – říkejme jí třeba Jitka – byla obézní. Ne jen trochu baculatá, ale opravdu silná. Když se postavila, její boky se sotva vešly mezi sedadla. Na sobě měla přiléhavé legíny, které zvýrazňovaly každou křivku, krátkou bundu, pod kterou vykukoval holý proužek kůže a tričko s výstřihem, který by se dal označit za odvážný i v nočním klubu. Vlasy odbarvené na blond, líčení výrazné – rudá rtěnka, dlouhé umělé řasy, vlasy dlouhé copánky.
Nevypadala šťastně ani hezky, ale působila dojmem, že se snaží být vidět. Jako by jí nezáleželo na tom, jak ji lidé vnímají – hlavně, že ji vůbec vnímají.Byla z těch lidí, které by sis na první pohled nevšiml kvůli kráse, ale kvůli energii.
Obézní, líčení křiklavé, oblečení těsné až neslušně. Každý její pohyb působil těžkopádně, ale výraz obličeje – ten měl sílu.
Byla v něm směs drzosti, jistoty a jakéhosi vnitřního přesvědčení, že má právo být vidět.
Bylo to zvláštní. Člověk by čekal stud, nejistotu, snahu ztratit se v davu. Ale ona ne – naopak, jako by si užívala, že pohledy kloužou po jejím těle, že lidé přemýšlejí, co si o ní mají myslet.
Měla v sobě něco nepochopitelného – směs sebevědomí a prázdnoty. Sebevědomí, které nevyrostlo z jistoty, ale z obrany.
Možná to bylo právě to, co ji dělalo zvláštní. Navenek vulgární, přehnaná, skoro až komická, a přitom v jádru někdo, kdo se zoufale snaží dokázat, že taky stojí za pozornost.
Její kamarádka byla pravý opak. Nenápadná, menší, v béžové bundě, s přirozeným obličejem a trochu nejistým úsměvem. Působila vedle Jitky jako stín, který sice drží krok, ale ve skutečnosti by nejradši seděl někde vzadu a mlčel.
Když tramvaj vyjela, Jitka se pustila do vyprávění.
„Hele, já ti musím říct o tom Egyptě!“ začala hlasem, který přesahoval potřeby běžné konverzace. „Bylo to boží! Já tam jezdím hlavně kvůli sexu, víš?“Mám ráda ty černý, rozumíš, pořádný…“
Zasmála se, tak nahlas, až se několik lidí ohlédlo.
Kamarádka se nejistě pousmála: „Jako fakt?“
„No jasně! Tady mě chlapi nebaví, jsou nudní, studený. Tam aspoň ví, co ženská potřebuje! Ty jejich…“ zarazila se a pak to dopověděla vulgárně, beze studu, tak, že se mi zježily chloupky na zátylku.
„To je jiná liga, kámo, rozumíš? Já si tam prostě jedu užít. Každý rok.“
„A chráníš se aspoň?“ zeptala se ta druhá tiše, jako by se bála odpovědi.
Jitka protočila oči. „Prosím tě, kdybych měla gumu, tak to nemá smysl. Maso na maso, jinak to není ono. Život je krátkej, ne?“
Zamrkala jsem a na chvíli vypnula hudbu, abych slyšela jistě, že se mi to nezdá. Nemýlila jsem se. Mluvila bez zábran, s úsměvem, jako by se chlubila novou kabelkou. Každé slovo doprovázela pohybem ruky, smíchem, občasným „vole“, které posílala do prostoru jako tečku.
Přistihla jsem se, že ji pozoruju. Ne ze zvědavosti, spíš z jistého vnitřního úžasu. V hlavě se mi začaly honit otázky – kolik lidí takhle cestuje, kolik z nich to bere jako normální způsob života? Kolik nemocí se asi takhle přiveze zpátky domů, nepozorovaně, bez odpovědnosti, jen kvůli „maso na maso“?
Zároveň jsem si uvědomila, že ji vlastně nelze jen tak odsoudit. Možná v tom byla samota, možná hlad po uznání, po doteku, po něčem, co jí tady chybí. Ale způsob, jakým o tom mluvila – to mě znepokojilo. Nebylo v tom nic křehkého, nic lidského, jen vulgarita a pýcha.
Zamyslela jsem se nad tím, jak často slyším muže říkat: „Radši obyčejnou holku, ta mi nebude zahýbat.“ A přitom právě tahle, ne moc hezká dívka, by mohla být pro někoho přesně ona… aniž by tušil…
Těžko říct, jestli to byla zahořklost, nebo jen iluze o svobodě.
„A prej tam jezdí i ženský po padesátce,“ pokračovala ta baculatá, oči jí jiskřily. „Ty starý, chápeš, rozvedený, nebo co jim manžel umřel. Tam si najdou mladýho, zaplatěj mu hotel, večeře, dárky… a týden maj pocit, že jsou zas královny. Hele, ty kluci to tam maj zmáklý, jo? Jedna za druhou, a všechny se tvářej, že našly lásku života.“
Zasmála se a usrkla ze své plechovky coly. „Jo, to tam jede. Já říkám – každej si tam najde svoje.“
Zůstala jsem chvíli sedět, dívající se z okna na rozmazaný podzimní stromy. V hlavě se mi motaly její věty – ten tón mezi chvástáním a hořkostí.
Najednou jsem si uvědomila, že ten Egypt vlastně není o slunci ani o moři. Je to spíš tržiště osamělosti. Mladí kluci, co potřebují peníze. Staré ženy, co potřebují dotek. A mezi nimi dívky, které hledají důkaz, že ještě za něco stojí.
Tramvaj zastavila u Hlavního nádraží. Jitka si přehodila kabelku přes rameno, kamarádce s úsměvem pověděla: „No, příště jedeš se mnou, uvidíš, jak se tam žije!“ a obě vystoupily. Ještě jsem je chvíli pozorovala přes okno. Smály se, dívka v béžové bundě trochu nejistě, Jitka sebevědomě, skoro triumfálně.
Když se dveře zavřely, v tramvaji zůstalo ticho. Jen rytmus kolejí a mé vlastní myšlenky.
Napadlo mě, že svět se opravdu mění. Lidé dnes mluví o všem, beze studu, beze zábran.
Možná jsem staromódní. Možná jen neumím přijmout, že „svoboda“ má dnes jinou podobu.
Ale jedno vím jistě – čím víc poslouchám takové rozhovory, tím méně mám chuť s někým začínat. Protože člověk dnes nikdy neví, s kým ten druhý spal, co si přivezl, co všechno nechává za sebou, když se vrací domů.
A pak jsem se přistihla, jak se v duchu usmívám.
Sakra, stárnu, pomyslela jsem si.
Přesně takhle to přece říkávaly ženy, které jsme my tehdy považovaly za staré a konzervativní: „Za našeho mládí to bylo jiné.“ Ta dnešní mládež…hrůza
A přitom – když se nad tím zamyslím – ono to zase tak jiné nebylo.
I my jsme měli svoje výstřelky, svoje bláznivé noci, svoje malé revoluce.
Sama bych nedokázala jet do Egypta „za zážitkem“..max tak moře, klídek..Ale někdy si říkám, že ta opatrnost, kterou jsme si vypěstovali s věkem, není slabost.
Je to spíš jistý druh moudrosti – schopnost rozlišit, kdy jde o svobodu, a kdy už jen o prázdnotu schovanou za nablýskaným sebevědomím.
Když si po tom rozhovoru dvou slečen představím Egypt, nevybaví se mi pyramidy ani tajemství dávných časů, ale spíš neustálé pohledy a nabídky od místních mužů. Někomu by to možná lichotilo, ale mě by to spíš štvalo
Ale možná je to jen bujná představa, protože jsem tam nikdy nebyla, co si o tom myslíte vy?
