Článek
Sedím v čekárně.
V kabelce jen dva tisíce. Mělo to být na jídlo…ale budu muset oželet.
Paní v bílém plášti zavolá moje jméno.
Zvedám se, jako bych šla na popravu. Ale s úsměvem.
Protože v roce 2025 se už nezhroutíš kvůli bolesti zubu.
Zhroutíš se, když ti vytisknou účet.
Usedám do křesla a cítím se jako u věštce.
Co mi asi dnes ukážou?
Kazy, záněty, nebo jen „lehké“ čištění za čtrnáct stovek?
Možná se mi rozpadá plomba. Možná se mi rozpadne rozpočet.
Zubař je milý. Říká, že je to jen malý kaz.
„Uděláme to hned, chcete to s injekcí?“
Chci to s injekcí. A nejlépe i s injekcí proti šoku, až mi řekne cenu.
Celou dobu přemýšlím:
Co když to přesáhne ty dva tisíce?
Řeknu mu, ať to nedělá do konce?
Nebo tu nechám občanku a půjdu domů pěšky s dírou v zubu i důstojnosti?
Když je hotovo, usměje se.
„Hotovo. Tisíc osm set. S injekcí.“
Usměju se taky. Úlevně.
Ale copak osmnáct set.
Když vcházím zpátky do čekárny, míjím slečnu s uplakanýma očima.
Pláče do telefonu. Nechci poslouchat, ale slyším to.
„Víš, ono to stálo pět tisíc čtyři sta…
vrtání, plomba, čištění kanálku…
a já na to prostě nemám. Můžeš mi prosím půjčit..??“
Ten pláč mě zasáhne víc než vrtačka.
Bolí, když si uvědomíš, že každá koruna navíc je pro někoho už boj.
A pak je tu ještě něco, co si málokdo uvědomuje:
Spoustu zákroků totiž hradí pojišťovna.
Jenže pacient to neví. A ne každý zubař to řekne.
Někde vás informují férově – co bude stát, co je zdarma, co je v rámci pojištění.
Ale jinde neřeknou nic. Prostě to udělají. A až pak vytisknou účet.
A vy platíte, i když byste možná nemuseli.
Lékař by měl říct předem:
Co bude dělat. Co si účtuje. Co je hrazeno z veřejného zdravotnictví.
Nemusí to být výmluvná přednáška. Stačí pravda.
Protože bolest neznalosti často bolí víc než samotný zákrok.
Venku svítí slunce. A já přemýšlím,
jestli někdo dělá charitu pro zuby.
Nebo aspoň pro ty, co na to nemají.
Zdravotní péče by neměla být luxus.
Neměla by se stát strašákem víc než bolest sama.
V dnešní době jsem ale ráda, že mám zubaře.
Protože i to už je luxus, který spousta lidí nemá.
Sedím u zubaře. A bojím se.
Ale ne zubaře. Už ne.
