Článek
Včera jsem na jedné sociální síti narazila na diskusi na téma „bezdomovci a peníze“. Otázkou bylo, jestli lidé dávají peníze bezdomovcům a zdali se zajímají o to, k čemu budou využity.
Mnoho z vás už ví o mé závislosti na hazardu. A kdo neví, budu ráda, když si přečtete mé ostatní články. Na úvod bych ale chtěla zdůraznit, že má závislost neměla žádný vliv na to, jak jsem se poprvé ocitla na ulici.
Všechno začalo už v mých pubertálních letech. Nenarodila jsem se do chudé rodiny, ale na některé věci, zejména ohledně financí, jsem měla jiný pohled než moji rodiče. Díky brigádám mi nezbývalo dost času na domácí povinnosti, což bylo pro mámu velmi důležité. A tak se naše vztahy postupně zhoršovaly.
Nechci tvrdit, že za to mohla jen máma, ale nemyslím si ani, že chyba byla pouze na mé straně. Studovala jsem, sportovala, měla mnoho zájmů, pracovala…
Snažila jsem se pubertu trávit lépe než své dětství. Neužívala jsem drogy, netrávila víkendy na párty. Přesto jednou nastal den, kdy jsem se vrátila domů a zjistila, že můj klíč už nepasuje do dveří. Máma zřejmě došla k závěru, že už pro ni nejsem žádným přínosem, a rozhodla se, že je načase, abych se o sebe postarala sama.
Bylo to nejtěžší období mého života. Přišla jsem o práci, měla utajené dluhy a v peněžence jen pár korun – akorát na hranolky z fast foodu, u kterých jsem proseděla celou první noc, jen abych byla v teple. Když na to vzpomínám, cítím bolest. Ano, udělala jsem spoustu chyb. Nebyla jsem dokonalá dcera. Ale když vidím, jak se dnes někteří mladí lidé chovají ke svým rodičům a oni za nimi i přesto stojí, mám slzy v očích.
Život na ulici: první den, první pád
První den na ulici byl snad nejdelší v mém životě. Minuty se vlekly a já nevěděla, co dál.
Dluhy? Byly.
Práce? Nebyla.
Domov? Nebyl.
Přepadla mě deprese. Frustrace. Bezmoc. Do dneška si pamatuji svou první návštěvu úřadu, kde jsem po hodinách pláče a vysvětlování dostala odpověď: „Nemáme vám jak pomoci.“ Nevím, jak tehdy fungovaly azylové domy nebo noclehárny, ale nikdo mi žádnou pomoc nenabídl. Přitom by mi stačilo tak málo – mít kde spát a kde pracovat. Nic víc jsem nechtěla. Odcházela jsem s prázdnou a v hlavě mi zůstala jediná myšlenka: Jsem ztracený případ.
Proč to píšu?
Nikdy jsem neuměla žebrat. Nikdy jsem na ulici nežádala o jídlo ani o peníze. Byla jsem neviditelná. Možná jste mě někdy minuli, aniž byste tušili, co prožívám. Dokonalá šedá myška.
A když jsem nějaké peníze měla, často jsem je utratila za věci, které by druhým nedávaly smysl. Třeba za energetické nápoje. Ano, vím, že si za cenu jednoho energeťáku můžu koupit deset rohlíků. Ale víte co? Rohlíky mi tolik nezlepší náladu. Rohlíky mě neudrží vzhůru v noci, kdy si nemůžu dovolit usnout na nádraží. A i když pak třeba několik dní nebudu jíst, ten jeden energeťák mi pomůže přečkat ty nejhorší krize.
A proto se ptám: Proč má každý potřebu řešit, za co bezdomovci utrácejí peníze, které dostanou?
„Nechci, aby si za moje těžce vydělané peníze koupil chlast.“
V čem je problém? Nikdy jsem neměla ráda alkohol. Ale když si bezdomovec přijde pro pár korun na levné víno, neodsuzuji ho. Pokud můžu, pomůžu. Je to jeho volba. Chápu, že alkohol mu poskytne krátký únik z reality. Že v minus deseti zahřeje víc než chleba a turistický salám. Chápu, že psychickou bolest někdo tlumí vodkou, jiný energeťákem.
Padesátikoruna žádnému bezdomovci nezmění život. Nezařídí mu práci ani bydlení. Pokud mu chceš opravdu pomoci, musíš volit jinou cestu. Pokud mu chceš jen zlepšit den, zkus neřešit, za co peníze utratí. Dal jsi mu možnost – jak s ní naloží, už není na tobě.
„99 % bezdomovců se z ulice dostat nechce.“
Opravdu? Ano, pokud půjdete na hlavní nádraží, uvidíte tam staršího muže, který strávil na ulici půlku života a už rezignoval, pak možná tahle věta dává smysl.
Ale víte, kolik lidí na ulici zoufale bojuje o druhou šanci? Kolik z nich se snaží přežít, ale nikdo o nich neví? Protože o nich nikdo nenatáčí dokumenty. Nikdo mě nikdy nenatočil, přestože jsem na ulici strávila roky. Možná proto, že jsem se snažila být nenápadná. Možná proto, že lidé raději vidí stereotyp než skutečnost. Možná proto, že těch pár procent „ztroskotanců“ přitáhne k obrazovce více diváků, než někdo, kdo nechce jen přežívat, ale hlavně žít. Všimli jste si, že většinu talentových soutěží vyhraje někdo, kdo má za sebou silný příběh? My obyčejní bezdomovci jsme nikoho nezajímaly. Nebyli jsme taková senzace.
„Kdo chce, cestu si vždycky najde.“
Ano, ale někdy je to těžší, než si myslíte.
Představte si, že jste na ulici. Nemáte jídlo, nemáte kde spát, nemáte čisté oblečení. První výplatu dostanete zhruba za šest týdnů. Do té doby? Jak přežijete? Kdo vás zaměstná?
Dnes existují pracovní nabídky s ubytováním, což je skvělé. Ale když jsem byla poprvé na ulici, o takových možnostech jsem nevěděla. A ne každý zvládne fyzicky náročnou práci ve skladu, když už je psychicky zlomený a fyzicky vyčerpaný.
Řešení?
Nečekejte, že vám nabídnu revoluční odpověď. Tento článek nemá za cíl ukázat, že systém nefunguje, nebo že byste měli bezdomovce litovat. Tak to určitě není. Chci jen říct jedno: Pád může přijít rychle a cesta zpět je náročná.
A hlavní poselství?
Nesuďte. Nevíte, co se skrývá za osudy lidí, které míjíte na ulici. A když vás někdo požádá o peníze? Dejte mu je, nebo ne, ale nechte ho být strůjcem vlastního štěstí. Ať už si koupí chleba nebo pivo – hlavně, ať se mu aspoň na chvíli žije lépe.
Tento článek nemá obhajovat chování některých bezdomovců.
Nepodporuji drogy a vím, že mnoho bezdomovců nepatří mezi slušné lidi. Na druhou stranu, možná v nich tohle chování probudila ulice. Možná bývali slušnými občany, kteří spadli na dno a naučili si přežít dnešní dobu venku.
Tématem života na ulici se určitě budu zabývat více. Chtěla bych světu ukázat i pohled z druhé strany, který si člověk v teple svého domova mnohdy nedokáže ani představit. Pokud vás toto zajímá, nezapomeňte mě sledovat, aby vám neuniklo upozornění na další články.
V profilu mám také emailovou adresu. Kdyby si chtěl kdokoliv popovídat, svěřit se, nebo se mnou probrat rozdílné názory, nebojte se napsat.
