Bezdomovci? Neházejme všechny do jednoho pytle

Na ulici žijí tisíce lidí a každý z nich má jiný příběh. Někteří se tam dostali kvůli dluhům, jiní kvůli rodinným problémům, zdravotním potížím nebo ztrátě zaměstnání. Není pravda, že by všichni byli hluční, agresivní nebo pod vlivem alkoholu. Ve skutečnosti existuje velká skupina lidí bez domova, kterých si většina z nás ani nevšimne. Nežebrají, nekřičí, nevyvolávají konflikty – snaží se jen přežít a pokud možno splynout s davem. Jsou to ti, kteří přespávají v noclehárnách, knihovnách, opuštěných budovách nebo přístřešcích, které si sami vybudovali.

O těchto lidech se ale obvykle nemluví. Ve zprávách a v internetových diskuzích se řeší hlavně ti bezdomovci, kteří dělají problémy – protože skandály a konflikty přitahují pozornost. A tím se vytváří dojem, že všichni bezdomovci jsou stejní. Jenže stejně jako mezi lidmi bydlícími v domech a bytech najdete slušné i neslušné, je to i mezi lidmi bez domova.

Je pravda, že alkoholismus je mezi bezdomovci častý. Ale je důležité si uvědomit, že většina lidí nezačne pít, protože se rozhodnou být alkoholiky. Často je to důsledek jejich situace. Život na ulici je psychicky i fyzicky vyčerpávající. Stres, zima, neustálá nejistota a nedůstojné podmínky mohou člověka přivést k tomu, že začne utíkat k alkoholu, který mu aspoň na chvíli poskytne úlevu.

Zároveň je pravda, že alkohol u některých lidí vyvolává agresivní chování. To ale není problém jen bezdomovců. Každý z nás se už určitě setkal s opilcem, který měl nevhodné narážky, byl hrubý nebo se dokonce snažil vyvolat konflikt – a ne vždy to byl někdo bez domova. Když se to ale stane u bezdomovce, lidé mají tendenci říkat: „Vidíte? Všichni jsou takoví!“ Jenže kdybych šla do hospody a potkala tam opilého muže, který by mi nadával, asi bych si neřekla, že všichni muži na světě jsou stejní. Proč bychom to tedy měli dělat v případě bezdomovců?

Autor článku píše:
„Možná mi to jen přijde, ale před deseti lety nebylo tolik zpráv o těchto živlech. Teď? Každou chvíli na někoho sprostě křičí, hází flašky nebo dokonce slušné lidi i pokoušou jako nějaká zvířata.“

Podobný pocit mohou mít mnozí – že dříve bylo všechno lepší, klidnější, a že dnes je situace daleko horší. Ale je opravdu pravda, že se bezdomovci chovali dřív jinak, nebo se o tom prostě jen méně mluvilo, protože byly důležitější věci?

Před deseti lety také nebylo tolik zpráv o dětské šikaně, o dětech, které vraždí nebo se dopouštějí násilí. Nabízí se otázka, jestli takových případů bylo opravdu méně, nebo je dnes jednodušší se o nich dozvědět. Dříve měly tištěné noviny omezený prostor – musely si vybírat, jaké zprávy otisknou. Dnes máme internet, kde se šíří obrovské množství informací v reálném čase. Kamera v mobilu umožňuje okamžitě zaznamenat konflikt a během pár minut se z něj může stát virální zpráva. To, že o nějakém problému slyšíme častěji, neznamená nutně, že se zhoršil – jen je viditelnější.

Bezdomovci tu byli vždy, alkoholismus také. Stejně jako násilí nebo konflikty. Dnes ale žijeme v době, kdy máme přístup ke stovkám zpráv denně, což vytváří dojem, že se věci zhoršují, i když to může být jen zkreslení reality.

Jak řešit problém, ne jen nadávat?

Kritizovat a stěžovat si je snadné. Náročnější, ale mnohem smysluplnější je hledat řešení. Pokud nám vadí, že na ulicích přibývá agresivních bezdomovců, měli bychom se ptát: Co k tomu vede? Jak můžeme snížit počet lidí, kteří končí na ulici? Jak pomoci těm, kteří se chtějí ze dna odrazit?

V některých zemích se osvědčily programy „housing first“ – tedy poskytnutí bydlení jako prvního kroku k návratu do normálního života. U nás se často lidé bez domova musí nejprve dostat z alkoholismu nebo najít práci, aby mohli získat stabilní bydlení. Jenže jak si najdete práci, když nemáte kde spát, umýt se nebo si nabít telefon?

Další možností je rozšíření sociálních služeb, psychologické pomoci a programů na léčbu závislostí. Ne každý bezdomovec je schopen nebo ochoten se změnit, ale spousta z nich by chtěla – jen neví, kde začít. U mě to bylo v podstatě stejné. Toužila jsem po lepším životě, ale nevěděla jsem, jak začít a jak zvládnout náročné týdny na ulici, než našetřím alespoň na ubytovnu.

Rozumím, že špatná zkušenost může člověka naštvat a vést k negativním emocím. Ale házet všechny do jednoho pytle je krátkozraké a nespravedlivé. Každý bezdomovec má svůj příběh a ne každý je agresivní, opilý nebo nebezpečný. Pokud se na ně budeme dívat jen jako na „živly“, nikdy se situace nezlepší. Místo toho bychom měli hledat způsoby, jak pomoci těm, kteří chtějí svou situaci změnit – a zároveň chránit veřejný prostor před těmi, kteří obtěžují ostatní. Ale klíčem k tomu není nenávist, ale pochopení a hledání řešení.

Na ulici žije takové množství lidí, jaké si málokdo dokáže jen představit. Většinu z nich ovšem nemůžete poznat, protože se snaží zapadat do davu mezi ostatní „normální“ lidi. Není tedy rozumné soudit všechny podle těch, kteří vyčnívají svým nevhodným chováním.