Článek
Přestat s hazardem je těžké, ale mnohem těžší je vrátit život do normálu. Alespoň částečně.
Když se mluví o hazardu, často se to stáčí k psychologii, k závislosti, k emocím. Jenže existuje jedna rovina, která je brutálně konkrétní a která zůstává ještě dlouho poté, co člověk přestane hrát. Tou rovinou jsou peníze. Respektive jejich absence. A ještě přesněji dluhy, které se nehýbou tak rychle, jak by člověk potřeboval, zatímco čas letí jako Metoděj na rychlobruslařském oválu.
Pokud tě od hazardu nedokáže odradit stres, nebo třeba zdravotní problémy, peníze by mohly.
Na začátku si člověk říká, že se to nikdy nemůže zvrtnout. Základem úspěchu je přeci hrát za to, co mohu ztratit. Stejně jako když nakupuješ Bitcoin. Jenže realita bývá jiná. Nemohu říct, že je to tak u každého, ale ruku na srdce - kolik gamblerů nikdy nesáhlo do peněz, které nebyly určené k hazardu?
Nejdříve mizí úspory, poté přibývají půjčky u kamarádů, známých, v bance, nebo třeba i nebankovním sektoru. Lichva.
Dluhy po hazardu nejsou jednorázová překážka, kterou člověk přeskočí. Jsou to spíš dlouhé roky, kdy se život smrskne na jediný cíl: vydělat dost na to, aby člověk jednou mohl žít normálně. A právě to „jednou“ je na tom nejhorší, protože se neustále posouvá. Člověk si říká, že když vydrží rok, dva, tři, bude líp. Jenže mezitím stárne, unavuje se, přichází o čas, který už nikdo nevrátí, a zjišťuje, že splácení není sprint, ale maraton bez jasného cíle.
Když se člověk dostane do fáze, kdy musí řešit velké dluhy, přestane si vybírat práci podle toho, co ho baví nebo co by chtěl dělat.
Začne si ji vybírat podle toho, co vydělá nejvíc a nejrychleji. Najednou je jedno, jestli ho to ničí, jestli ho to vyčerpává, jestli v tom nemá budoucnost. Důležité je jediné: kolik to přinese na splátky. Kolik to ukrojí z částky, která visí nad hlavou jako stálá připomínka minulosti.
Život se začne točit kolem směn, brigád, přesčasů a vedlejších přivýdělků. Člověk počítá každou korunu, přepočítává si v hlavě, kolik měsíců nebo let ještě musí vydržet, aby se dostal do bodu, kdy nebude mít pocit, že jen splácí staré chyby. A i když se snaží sebevíc, postup je pomalý. Někdy až frustrující. Splátky se sice pomalu odečítají, ale život mezitím utíká.
Nejtěžší na tom všem je, že zatímco člověk pracuje a pracuje a pracuje, aby se dostal zpátky do normálu, ten normální život vlastně nežije. Nemá prostor vybírat si, kam půjde, co bude dělat, jak bude trávit čas, nebo co si dá k večeři. Všechno se podřizuje jediné věci: vydělat dost, aby jednou mohl začít znovu. Jenže to „znovu“ je pořád někde v budoucnu. A přítomnost se mezitím mění v nekonečný sled povinností, únavy a tlaku.
A taky tu jsou výčitky.
Výčitky jsou můj každodenní chleba, kdy přemýšlím nad tím, jestli jsem ten den nemohla udělat víc, nebo utratit míň, aby má cesta byla kratší.
Každé ráno vstávám s myšlenkou, že nenávidím svojí práci. Každý večer usínám vyčerpáním, se slzami v očích. Znovu a znovu. Každý den je stejný. Jen protože vím, že potřebuji každou hodinu, každou směnu, každou korunu. Že si nemůžu dovolit odejít, i kdyby mě to sebevíc ničilo,. Proč? Protože bych tím ohrozila šanci jednou dluhy splatit. Ta svoboda, kterou jsem měla dřív – vybrat si práci, změnit směr, dát si pauzu – je pryč. Všechno je podřízené tomu, aby se minulost jednou přestala připomínat.
Nenávidím svojí práci.
Nenávidím svojí práci, protože mě ničí. Každý den se tam cítím jako hadr na podlahu. Jako největší troska, která si nezaslouží slušné zacházení. Protože oni to ví. Oni ví, že tu práci potřebuji. Oni ví, že si nemohu dovolit třísknou dveřmi a odejít, i když takové myšlenky mám několikrát denně. Jediným mým cílem je přežit. Přežít každý den, i navzdory chování všech okolo, i navzdory bolesti každého svalu v mém těle. Syndrom vyhoření? Ruku v ruce se snažíme společně proplouvat životem, aniž by nás něco srazilo na kolena. Mohlo by se zdát, že ke štěstí stačí jen změnit práci. Není to tak. Není snadné sehnat práci, kde respektují vaší minulost a dluhy, nebo kde vám dají adekvátní plat i navzdory tomu, že v podstatě nic pořádného neumíte.
A do toho přichází pocit, že zatímco ostatní lidé kolem žijí, plánují, mění práce, cestují, zakládají rodiny nebo prostě jen existují bez neustálého stresu z peněz, ty stojíš na místě a snažíš se dohnat něco, co už se dohnat nedá. Nejde jen o dluhy. Jde o čas, který mezitím proteče mezi prsty. O roky, které se zredukují na splácení a přežívání.
Tento týden mám narozeniny. A místo oslav a dobré nálady se jako každý rok snažím zpracovat myšlenku, že uteklo dalších 12 měsíců prázdného života.
Je zvláštní uvědomit si, jak moc může pár rozhodnutí ovlivnit další roky života.
Ne v dramatickém smyslu, ale v tom obyčejném každodenním. V tom, že člověk chodí do práce, kterou by si nikdy dobrovolně nevybral. Že bere směny, které by jinak odmítl. Že má za rok méně volna, než normální lidé za 5-10 let. Že si nemůže dovolit dobré jídlo, zážitky, nebo třeba odpočinek. Že dělá věci, které ho netěší a někdy ani nedávají smysl, jen proto, že potřebuje peníze. Hodně peněz. A potřebuje je dlouho. Ne pro svoje potěšení. To už v jeho životě nemá místo…
Nejde o to, že by práce byla špatná. Jde o to, že když ji člověk dělá z nutnosti splácet dluhy, ztratí se z ní jakákoli radost nebo pocit volby. Je to spíš nutnost než cesta. A ta nutnost se může táhnout roky, zatímco úroky všech půjček rostou.
Někdy se dostaví i zvláštní druh únavy, který není jen fyzický. Je to únava z toho, že člověk ví, že i když dělá maximum, výsledek bude vidět až za dlouhou dobu. A možná nebude vidět nikdy. Že i když se snaží žít zodpovědně, pořád splácí něco, co už dávno skončilo. Že minulost si vybírá splátky mnohem déle, než trvala samotná chyba.
A přesto člověk vstává a jde dál. Protože jiná možnost není. Protože naděje na normální život existuje, ale je podmíněná tím, že vydrží. Že nepoleví. Že zvládne pracovat i ve chvílích, kdy už by nejradši všechno zastavil a jen si na chvíli odpočinul.
Tohle je část hazardu, o které se moc nemluví. Nejsou to ty dramatické momenty výher a proher. Je to tichá, dlouhá fáze po tom. Fáze, kdy se člověk snaží dát dohromady finanční život a zjišťuje, že to stojí mnohem víc času a energie, než si kdy dokázal představit. Fáze, kdy každá koruna má váhu a každá špatná zpráva dokáže rozhodit křehkou rovnováhu.
Možná je tohle to nejupřímnější varování, které se dá říct: nejtěžší na hazardu nejsou ty prohry v daný moment. Nejtěžší je všechno, co přijde potom. Roky práce, které nejsou o růstu, ale o návratu na nulu. Roky, kdy člověk nedělá to, co by chtěl, ale to, co musí. Roky, kdy se snaží dohnat život, který mu mezitím utekl.
A i když se to dá zvládnout, i když se dluhy dají splatit a život se může postupně srovnat, cena za tuhle zkušenost je vysoká. Platí se časem, energií a možnostmi, které člověk mohl mít, kdyby se do té situace nikdy nedostal.
Možná právě proto má smysl říct nahlas, že hazard není jen hra o peníze v danou chvíli. Je to hra o celý život. O to, kolik svobody si člověk nechá do budoucna a kolik jí bude muset obětovat, aby napravil to, co se stalo.
Tenhle text není napsaný z bezpečné vzdálenosti…
Nevznikl proto, aby moralizoval. Ani proto, aby někoho děsil. Vznikl proto, že existuje až příliš mnoho lidí, kteří si myslí, že hazard je jen hra s penězi.
Není.
Je to hra s časem.
S psychikou.
Se vztahy.
S identitou.
A největší problém je, že následky se neprojevují hned. Když přijdou, už bývá pozdě na jednoduché řešení.
Možná ti každá moje věta přijde zbytečná…
Možná se ti bude zdát, že ti můj text nic nedal. Ale pro mne znamená mnoho. Vydala jsem se do dalšího úseku mé náročné životní cesty a jediné, co si teď přeji je, abych si za rok mohla přečíst každé slovo s úsměvem na tváři. Abych za rok na sebe mohla být pyšná, že jsem se zase posunula o kus blíže vytouženému cíli. Udělám pro to maximum, i když vím, že to bude bolet….
Hodně. Bolet.
Prosím. Nesázej. Nebuď jako já…
Budu moc ráda, když si přečteš i moje předchozí články a pokud tě také trápí závislost, nebo se chceš podělit o tvé zkušenosti, na profilu najdeš mojí e-mailovou adresu. Ráda tě vyslechnu a možná i poradím, podpořím, protože najít někoho, kdo ti opravdu rozumí je v dnešní době vzácné…
