Článek
A to byl možná začátek konce našeho vztahu. Sláva době mobilní!
Mobilní telefon, pro mě tehdy jedno z mála pojítek s okolním světem, jsem dostala od rodičů. Chápejte, byla to doba začátků toho, co dnes všichni pokládáme za naprosto přirozené.
Nechápal to. Nebo spíš nechtěl. Vždyť telefon přece nepotřebuji! No jasně, nikam přece nechodím, přátele už žádné nemám a narcismáti nám přece volá na pevnou linku.
Moje mobilní spojení se světem nerozdýchal až do úplného konce našeho vztahu (myslím tím ten pátek, kdy jsem utekla). Do té doby mi stihl rozbít jen jeden mobil a zničit dvě SIM karty. Pak už jsem se poučila a mobil jsem schovávala stejně pečlivě jako doklady (ale to je zase jiný příběh).
Ke konci už to byl jen věčný boj na schovávanou. Telefon musel být neustále vypnutý, bez zvuku, zalezlý někde hluboko. Pro něj to totiž nebyla jen plastová krabička s displejem. Byla to hrozba. Symbol toho, že by mi někdo mohl připomenout, že venku existuje normální svět, kde se lidi navzájem nekontrolují a nedusí.
