Článek
Svět je plný mistrů přetvářky. Jsou to lidé, kteří pro své okolí možná představují ztělesnění dokonalosti. Jsou uhlazení, okouzlující, mluví přesně tím tónem, jaký většina okolí chce slyšet. Jejich dokonalá obálka je však pouze pečlivě budovaným divadlem, které funguje jen do chvíle, než se zavřou dveře, zhasnou světla a opadne potlesk diváků.
A pak jsou ti, které když potkáte na ulici, tak se možná podíváte dvakrát, ale hned potom si uděláte názor. Drsný výraz v obličeji, tetování, cigáro v koutku a chování, které by leckdo na první dobrou odsoudil jako aroganci, agresivitu nebo lacinou frajeřinu.
Tahle drsná image málokdy bývá náhodou. Často je to ta nejpropracovanější bublina, jakou si zraněná duše může pořídit, aby si udržela celý svět v bezpečné vzdálenosti. Je to maska, do které se obléká člověk, který si v životě možná musel leccos prožít. Rány, zklamání, odmítnutí nebo zrady, které bolely. Okolí v nich automaticky vidí drsňáky. Jenže málokdo má dost trpělivosti, času, odvahy nebo prostě jen možnosti podívat se pod povrch.
Ale ten, který pronikne touhle slupkou možná uvidí, že pod drsným zevnějškem se třeba skrývá nečekaně laskavé srdce kluka, který se nebojí milovat celou svou duší, jen potřeboval pocítit, že v tom není sám.
Takže najděme odvahu odhodit vlastní předsudky, protože soudit lidi podle jejich vzhledu je přesně jako posuzovat knihu podle jejího obalu. Můžete naletět té dokonalé obálce, která uvnitř nic pravého nenabízí nebo minout ten nejkrásnější příběh, protože vás právě obal odradil.
Ty nejkrásnější lidské příběhy se totiž nepíšou pro obdiv diváků, ty čekají, až v sobě někdo najde dost odvahy odložit předsudky a dočte je až do konce.
