Článek
Když se po letech dívám na svoje staré poznámky z doby před dvaceti lety, projíždí mým tělem mráz. Tehdy jsem si psala věci, které jsem nemohla říct nahlas. Byly to výkřiky do tmy, dopisy pro nikoho, ve kterých jsem se snažila pochopit co se to vůbec děje.
Tady je jejich doslovný přepis. Bez příkras, přesně tak, jak jsem to tenkrát cítila.
"Je toho spousta, co bych ráda napsala! Ale kde začít? Co je důležité a co méně důležité? Mám miliony otázek sama k sobě a nevím si s nimi rady. Je správné to, co dělá? To, co bych ráda udělala? To, co cítím?
Neustále se mě ptá, jestli ho mám ráda. Ano, mám ho ráda, ale nejsem šťastná. Jde to vůbec? Mít někoho rád a nebýt šťastný? Věřím tomu, že on má rád mě, ale určitě není šťastný. Nemůže být, pokud nejsem já. A to, že nejsem šťastná, musí cítit. Je to začarovaný kruh. Připadám si jako loutka, se kterou on manipuluje. Asi to myslí dobře, ale cožpak nechápe, že mě tím uráží? Už jsem se několikrát přistihla u myšlenky, že jsem měla zůstat ve ….. Děsí mě to, že mě taková věc vůbec napadne, ale zároveň je mi jasné, že to snad ani jinak dopadnout nemůže.
Co to píšu? Ne, to je hrozná představa! Ale jak z toho všeho ven? Nevím si rady. Kdo mi poradí? Asi nikdo!"
