Článek
Šlo to! A vlastně to bylo nakonec celkem jednoduché. Tedy dnešním pohledem.
Je fakt, že jsem poslední dobou chodila už jako stín bez duše. Za posledních půl roku jsem zhubla deset kilo, byla jsem nešťastná, zoufalá, byla jsem nikdo. Měla jsem dojem, že už jen přežívám a čekám, až mě to úplně semele.
Bylo to v pátek, v květnu. V úterý mi zemřel děda, ve čtvrtek měl pohřeb. Zůstal po něm prázdný byt. A v pátek jsem utekla. Prostě jsem najednou měla kam jít. Tam, kde jsem trávila nejkrásnější prázdniny, kde dřív žila moje babička s dědou. Na místo, kde byl svět ještě v pořádku. Sbalila jsem pár našich tašek, Narcisovi nechala dopis na stole a byli jsme fuč.
Svoboda!
Měsíc se ani neozval. Ticho po pěšině. Ozval se až ve chvíli, kdy dostal pár facek od jednoho pána, od kterého si „půjčil“ ženu. Člověk by si myslel, že mu to v tu chvíli došlo. Nedošlo. Nemělo jak, chybí mu základní lidská výbava - svědomí i jakékoliv emoce.
Nešlo mu o mě. Jenom zpočátku neustál to obrovské ponížení, že od něj odešla matka jeho čtyř dětí. Nebo mu možná jen chyběl někdo, kdo by mu vařil a pral? Přišlo období, kdy mi dokázal zavolat třeba stokrát za den. Jen tak prozvonit, poslat zprávu, prosby, výčitky, posílal videa. Byly to ale už pouze zoufalé pokusy vytáhnout ze mě alespoň kapku reakce.
Když pochopil, že ode mě už nedostane vůbec nic, ani vztek, ani pláč, ani strach, našel si další oběť. A pak další. A další …
A já? Já byla konečně volná. Ten pátek pro mě není jen datum v kalendáři. Je to den, kdy jsem si vzala svůj život zpátky.
Uznávám, že mé příběhy jsou někdy nepochopitelné, možná neuvěřitelné a neuchopitelné. Věřte, že i pro mě.
Ale víte co? Najednou prostě …
- mám oholené nohy, které klidně vystavím v minisukni
- už nemám šedivé vlasy ... a ty, co jsem si nestihla vytrhat si obarvím na černo, hnědo nebo klidně na červeno
- normálně si dám s kamarádkami kafe, protože normálně už zase mám kamarádky
- normálně si večer pustím televizi a koukám na co chci
- už nemusím před nikým schovávat mobil ani doklady
- už se nebojím, že ve dveřích zarachotí klíč
- začala jsem studovat a dostudovala
- pokud budu chtít, tak si klidně zase změním gynekoložku za gynekologa
- když mě něco bolí, vezmu klidně takovou tu růžovou tabletku, kterou najdu normálně v lékárničce a nemusím ji lovit někde hluboko ukrytou za soklem pod kuchyňskou linkou
- přivezu si nákup autem a to auto dokonce řídím sama
- směju se
- nemusím se modlit
- nemusím se modlit, aby mi nebyla zima
- a pokud je mi zima, tak si prostě zatopím
- a toho všeho si vážím, protože už moc dobře vím, že nic z toho není samozřejmost...
