Článek
18. června 1945 se stalo něco, na co by český národ neměl nikdy zapomenout a měl by si uchovat v paměti vinu, kterou může způsobit špatné rozhodnutí. Vina, kterou už neodčiníme, je ta ze všech nejhorší. Příběh, který vám chceme povědět, se započal na přerovském nádraží u Horní Moštěnice právě toho dne.
Na nádraží se tak trochu paradoxně potkal vlak s vlakem. Jeden z nich byl vojenský vracející se z vojenské přehlídky v Praze. Byl tak plný českých a slovenských vojáků oslavujících konec druhé světové války. V druhém vlaku pak seděli karpatští Němci, kteří se vraceli zpět do svým domovů ve středním Slovensku, odkud byli během války evakuováni. Ve vlaku ale seděla i řada Slováků a Maďarů, kteří se taktéž vraceli po válce konečně domů.
Hlavní roli zde sehrál nadporučík 17. praporu Karol Pazúr, který si ještě před setkáním s tímto vlakem žádal na okresním národním výboru nějaké německé zrádce k potrestání. Ty však ze zjevného důvodu nedostal. Když slyšeli vojáci z druhého vlaku, že někteří cestující hovoří německy, obvinil je pravděpodobně přímo Pazúr ze zrady a ze spolupráce s nacisty.
Cestujícím na Slovensko bylo přikázáno, aby vystoupili z vozů jejich vlaku. Následně započal výslech. Karol Pazúr trval na tom, že šlo pouze o Němce a nacisty, jenže později se ukázalo, že to tak skutečně nebylo. Byli mezi nimi i podporovatelé Slovenského národního povstání, další měli doklady o bezúhonnosti. Jenže to Pazúra tehdy nezajímalo. Měl v úmyslu vylepšit svou pověst tím, že potrestá německé zrádce.
Většina osob z vlaku pak byla eskortována do obce Horní Moštěnice. V noci z 18. na 19. června 1945 byli všichni tito lidé postříleni, ať už šlo o muže, ženy, nebo dokonce děti. Karol Pazúr popravoval také. Je prokázáno, že on sám zastřelil dokonce několik kojenců. U výslechu pak ale tvrdil, že žádné malé děti na místě nebyly. Když mu však byla vina prokázána, přiznal se. Svůj čin vraždění kojenců ospravedlňoval tím, že co jiného mohl s těmi dětmi dělat, když jim předtím zastřelil rodiče.
Mrtvá těla byla házena do připraveného hromadného hrobu. Když měli mezi popravami popravčí přestávku, šli se vždy podívat k onomu hromadnému hrobu, zda se ještě někdo z popravených nehýbe. Pokud ano, okamžitě pálili. Stříleli zejména do hlavy a na srdce.
Karol Pazúr byl za svůj zločin v roce 1947 odsouzen. Na začátku 50. let mu však byl uložený trest zkrácen a následně mu byla udělena milost. Když se vrátil na Slovensko, stal se z něj funkcionář svazu protifašistických bojovníků.
O události se hovoří jako o masakru omylem, přestože to byla jasně promyšlená masová vražda. Co je ale neodpustitelné, je to, že byla spáchána na nevinných lidech. Během odsunu Němců z našeho území bylo totiž po válce odsunuto asi milion lidí, ale část z nich zemřela, či byla zmasakrována vojáky a civilním obyvatelstvem. Za tyto činy však lidé souzeni nebyli. Zákon z roku 1946 totiž označil krvavé zločiny spáchané na Němcích od konce války až do 28. října 1945 za právní a spravedlivé.
