Článek
Když se podívám na svoje rodiče a prarodiče a jejich odchod do důchodu, tak se musím smát. Babička šla do důchodu v 55 letech, mamka v 62 a otec v 63. Já půjdu nejdříve v 65, pokud se to do té doby ještě nezmění. Z oddalování odchodu do důchodu se však stala již pravidelná samozřejmost, takže podle mého názoru to moje ročníky před sedmdesátkou nestihnou.
Pozdější odchod do důchodu má ale z pohledu státu své opodstatnění. Přibývající počet lidí důchodového věku a úbytek těch pracujících dělají z nákladů na výplatu duchodů tak trochu šach mat pro státní pokladnu. Posunutím odchodu do důchodu se státní pokladně alespoň trochu uleví. Pak je třeba jen čekat, až do ekonomicky aktivního obyvatelstva svým věkem dospějí silné ročníky, ve kterých se narodilo hodně dětí. A zase bude veseleji. Jenže tohle je jen dočasné řešení. Silných ročníků ubývá, některé z nich už se do pracovního procesu pomalu začleňují. Je tedy otázka jen pár let, než budeme zase tam, kde jsme dnes. A oddalovat odchod do důchodu nelze do nekonečna.
Zvýšení počtu odpracovaných let, které zakládají právo člověka na výplatu důchodu, neřeším vůbec. Člověku stejně nezbývá nic jiného než pracovat po celý život, pokud to zdraví dovolí, takže ty roky určitě i překonáme.
Z čeho ale mívají lidé největší strach, je pokles životní úrovně v důchodu. Zkrátka že jejich příjem klesne a nebudou si moci stáří užít, jak si plánovali, nebo dokonce budou dřít nouzi s bídou, jak se tak říkává. Já ale s nějakou obstojnou výší důchodu moc nepočítám. Pár let jsem byl sice zaměstnancem, zbytek mého ekonomicky aktivního života jsem ale osoba samostatně výdělečně činná. Platím tedy na sociálním či důchodovém pojištění přesně tolik, kolik mi ukládá moje povinnost na základě každoročně vypočteného zisku. A to je opravdu hodně málo.
Až tedy jednou přijdu do důchodu, žádná důstojná částka mě při jeho výplatě rozhodně nečeká. Jediným způsobem, jak si na vlastní důchod našetřit, je spořit. Spořit si můžu doma sám do nějaké kasičky, ale to bych příliš nedoporučoval, protože peníze se časem znehodnocují. Až bych za 40 let kasičku otevřel, mohlo by se mi stát, že přestože je doslova nadupaná financemi, je prakticky prázdná. Takže zbývá spoření u finančních a investičních institucí.
Banky vám moc velké finanční zhodnocení nenabídnou. Často nepokryje ani inflaci. Penzijní spoření se státní příspěvkem je sice dobrý nástroj, ale zisk tam taky není zrovna ideální. Jediným nástrojem, kde mohu dosáhnout opravdových zisků, jsou nástroje investiční. Tam se dají peníze už pěkně zhodnotit. Jenže některé z investic mohou být poměrně rizikové, takže se mi klidně může stát, že o své peníze i přijdu. A proto je v tomto ohledu potřeba postupovat opatrně.
Zbývá mi už položit jen jednu otázku. K čemu si tedy platíme sociální či důchodové pojištění, když se na ten důchod budeme stejně muset zajistit sami?
Zpracováno na základě:
a vlastního názoru
