Článek
Ve školách se dříve učilo pouze to, jací byli husité hrdinové a co všechno v pohnutých dobách středověku v českých zemích dokázali. I dnes toto klišé ve školách přetrvává, přestože se husité už nevykreslují v tak růžových barvách. Byla to totiž velmi temná doba naší historie. Husité sice sledovali v prvopočátku ušlechtilý cíl, navazovali totiž na myšlenky upáleného reformátora Jana Husa, ale od své původní cesty se velmi rychle odchýlili. Pak už to bylo jen o plenění a drancování.
Za oběť husitským válkám padlo mnoho českých architektonických skvostů a památek. V Praze zničili mnoho starých klášterů, které už tak nikdy neuvidíme v celé jejich kráse. Obzvlášť ničivý útok se odehrál 10. srpna 1420 v chrámu Panny Marie na Zbraslavi. Husité tam ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Absolutně zbytečně zničili veškerý interiér chrámu. Když vnikli do pohřebiště, vytahali z rakví kostry všech pohřbených včetně kostry zemřelého českého krále Václava IV., kterou vlekli celým chrámem a nakonec ji zohavili. Jako by to bylo málo, po tomto řádění ještě celý klášter podpálili.
Škody na majetku a na historických památkách vysoké hodnoty jsou nevyčíslitelné. Ale husité se nezastavili ani před vražděním. Husitské války s sebou nesou i vysoké množství obětí, nejen vysokých hodnostářů, ale i obyčejných prostých lidí. Jeden z největších masakrů se odehrál v Chomutově. K tomu došlo v březnu roku 1421.
Husité žili v mylné představě, kterou si vsugerovali. V jejich hlavě se zrodila myšlenka, že právě oni jsou ti vyvolení Bohem a že jsou to právě oni, kdo může prosazovat své zájmy a představy o spravedlnosti jakýmkoliv způsobem. Mezi ně patřila samozřejmě i vražda. Kdo nepřijal kalich, nezasloužil si žít.
Tuto myšlenku se snažili prosadit i na severu Čech, kde byla v té době města velmi silně katolická. Cílem husitů tak bylo si je podrobit. Každý bojovník, který má nějakou čest, bije se při výpravách pouze s muži. Děti, ženy, někdy i starci bývají ušetřeni. Při vpádu do Chomutova však takové pravidlo neplatilo. Husité byli nemilosrdní. Zabíjeli vše živé. Muže, ženy i děti.
V tomto masakru sehráli velkou roli i husitské ženy. Ty přeživším ženám a dětem nabídly svobodu a možnost odchodu. Jenže jakmile ženy vyšly z města, okradly je o šaty a šperky, nahnaly je do viniční budovy a všechny je tam upálily zaživa. Podle dostupných pramenů zemřelo toho dne v Chomutově více jak 2200 lidí. Běsné řádění husitských vojsk přežilo jen pár lidí. Město bylo plné mrtvol, naprosto vypleněné a vydrancované. Husitská vojska dokázala svoji krutost. I když se Jan Žižka podle všeho z morálních důvodů masakru neúčastnil, věděl o něm a sledoval jej zpovzdálí.
Dnes nejen tyto vrahy oslavujeme jako hrdiny a ve školách se o nich učíme jako o výjimečných lidech, o božích bojovnících. Historie je jen jedna, ale její interpretace se v průběhu věků mění a často slouží i k účelové propagandě, která může změnit vnímání národní identity občanů daného státu. Není to ale jen české specifikum. To se dělo a děje po celém světě.
