Článek
Jana Rybářová se narodila v březnu roku 1936. Divadlo bylo její vášní už od útlého věku. V šesti letech byla členkou divadelního kroužku a posléze navštěvovala kurzy baletu v přípravce Národního divadla. V roce 1955 dokončila Státní konservatoř hudby v Praze, dnes známou jako Pražská konzervatoř.
Veřejnosti se poprvé představila v roce 1954 ve filmu Stříbrný vítr režiséra Václava Kršky, který ji v následujících letech obsadil do několika dalších filmů. Její sláva rostla doslova bleskově. Celé Československo žaslo nad hereckým umem nové hvězdy, která se zčistajasna rozzářila v tak útlém věku. Měla před sebou zářnou budoucnost a mohla být hvězdou mnoha filmů. Jenže jich stihla natočit jen pět.
Ve filmu Stříbrný vítr ztvárnila roli Aničky. Přestože nebyla se svým vzhledem spokojená, všichni v ní viděli jednu z největších krasavic té doby. Často ji přirovnávali k Elisabeth Taylorové, která v této době zářila jako Kleopatra. Herečka ale trpěla velmi nízkým sebevědomím. Kromě zmiňované představy, že není fyzicky přitažlivá, trpěla utkvělou představou, že je velmi špatná herečka. Nároky, které na sebe kladla, byly totiž příliš vysoké. Z tehdejších hereček by je nesplnil asi nikdo.
Z jejich deníků vyplývá, že se snažila najít svoje místo na zemi. A to se jí nedařilo. Neustále se podceňovala a sama sebe kritizovala. Na sebevědomí jí nepřidal ani její první opravdových vztah s jejím hereckým kolegou. Ten trval sice čtyři roky, ale za celou dobu nedošel naplnění. Byl pouze platonický. Když skončil, popsala Jana Rybářová poprvé ve svých denících myšlenky na sebevraždu.
Zachránila ji práce. Na zcela jiné myšlenky totiž přišla při natáčení dalšího filmu, Legenda o lásce, který vznikal v Bulharsku. Tam byl její krásou oslněn celý štáb i místní obyvatelé. Do Rybářové se však zakoukal herec Národního divadla a operní sólista Přemysl Kočí, který měl ve filmu také účinkovat. Přestože vztah zůstal opět nenaplněn, Kočí později přiznal, že se do Rybářové zamiloval. Platonický zůstal tento vztah také proto, že Kočí byl vyhlášený jako velký svůdník a vědělo se o tom, že je ženatý a má doma rodinu.
Jenže i pouze jeho zájem o Rybářovou stačil k tomu, aby se v tehdejším Československu stala terčem pomluv svých hereckých kolegů. Kam přišla, tam slyšela, že je rozvracečkou rodiny a že má vztah se ženatým mužem. To bylo na její křehkou osobnost s nízkou mírou sebevědomí a sebedůvěry, která celý život marně hledala své místo na světě, už trochu moc. Rozhodla se vrátit k myšlence, kterou už jednou svému deníku svěřila. Sebevraždu viděla jako jediné možné východisko z celé vzniklé situace.
V dopise na rozloučenou se opět vyjádřila k tomu, jak bylo její herectví nedokonalé, jak byl její život k ničemu a že je osobou, která nikomu chybět nebude. Pak si pustila plyn a spáchala sebevraždu. Lékař po její smrti zjistil, že Jana Rybářová byla stále panna, a tak pomluvy, které ji dohnaly k tak nešťastnému činu, nebyly opodstatněné.
Zpracováno na základě:
