Článek
Model, který dnes známe zejména z anglofonních zemí, jako je Velká Británie, Austrálie nebo Nový Zéland, nám přijde poněkud nestandardní. Jezdit v levém jízdním pruhu a přitom sledovat řidiče, jak sedí na místě spolujezdce, je pro nás něčím naprosto nezvyklým. Přesto to v Česku bylo běžné až do roku 1939.
A nejednalo se pouze o jízdu automobilem. Vlaky na dvoukolejné trati jezdily také vlevo a ve stejném směru přijížděly i na nástupiště. Dnes by se nám tak mohlo stát, že bychom čekali na opačné straně, než kam by vlak skutečně přijel. Zvyklost jezdit vlevo se ale projevovala i v běžném životě každého z tehdejších československých občanů. Chodilo se totiž tak i po chodníku či po schodišti a lidé se tak jeden druhému vyhýbali zpravidla uhnutím vlevo.
Vysvětlení, proč tomu tak bylo, je ale prosté. Toto pravidlo pocházelo ještě z doby středověku. V té době byla naprostá většina občanů praváky, a tak zejména rytíři při jízdě na koni nosili meč připevněný na levém boku, aby jej v případě potřeby z pochvy snadno vytáhli pravou rukou. A proto se na koních začalo jezdit vlevo, aby při případném střetu dvou protijedoucích rytířů mohlo dojít k rychlé obraně pomocí zmiňovaného meče.
Když nás ale v polovině března 1939 obsadilo nacistické Německo, československý stát jako takový přestal existovat. Slovensko se od nás odtrhlo, zabrány byly i Sudety. Ze zbytku českého státu vznikl Protektorát Čechy a Morava. A právě v té době přišlo nařízení o jízdě vpravo. Pro Čechy to byl absolutní nezvyk a nařízení jim při jízdě vozem způsobovalo nemalé problémy. Němci v té době umisťovali cedule i na chodníky, které upozorňovaly, že lidé mají chodit vpravo.
Šest let nacistické okupace ale byla dlouhá doba. Lidé v té době nařízení dodržovali ze strachu z případného trestu. Když pak válka skončila a Československo obnovilo své původní hranice, nikdo už si na možnost, že by Češi a Slováci opět začali chodit a jezdit vlevo, ani nevzpomněl. A tak to tak zůstalo až do dnešních dnů. Po 85 letech už si ani neumíme představit, že by to někdy bylo jinak.
Přestože se dnes stále na mnoha místech jezdí a chodí vlevo, zejména v zemích britského Commonwealthu, dále pak v Japonsku či na Kypru, dvě třetiny světa jsou na tom jako my a jezdí vpravo. Po nacistech nám tu tak zůstala památka, kterou jsme přijali za svou a nikdy jsme se neodhodlali ke změně. Je tak velmi pravděpodobné, že orientace vpravo už nám zůstane navždy.
Vzpomenout na dávné české pravidlo si ale můžeme například při návštěvě Londýna. Pokud budete stoupat po schodišti a budete se držet vpravo, budou se na vás místní dívat skrz prsty. A když se někde někomu budete snažit vyhnout vpravo, je dost možné, že se nakonec srazíte.
Zpracováno na základě:
