Článek
Pražský hrad je úžasné místo plné krásných zákoutí, které dokáže svého návštěvníka překvapit i po několikáté. My se dnes vydáme do Zlaté uličky, která je turisticky sice velmi atraktivní, možná také ale skrývá nějaké to tajemství, o kterém nevědí ani někteří Pražané.
Do Zlaté uličky se může dostat každý návštěvník Hradu, a to zcela zdarma. Takový vstup je ale umožněn pouze po skončení její otevírací doby. V zimním období se tak pro neplatící návštěvníky otevírá v 17 hodin, v létě o hodinu déle. Právě po konci provozní doby odtud zmizí turnikety a ulička se stává přístupná každému. Jenže při takové prohlídce se dostaneme jen do ulice samotné a nemáme možnost si prohlédnout jednotlivé malované domky zevnitř. Jsou totiž nádherným muzeem s jedinečnou atmosférou. Žili a scházeli se tu věhlasní umělci minulých dob, mezi které patří například Franz Kafka, Vítězslav Nezval nebo Jaroslav Seifert.
Se Zlatou uličkou u Daliborky, jak zní její oficiální název, se spojuje řada legend. K té nejznámější patří pověst o domu, který v ní je, ale není vidět. Zjevuje se totiž pouze někdy a říká se mu dům U poslední lucerny. Psal o něm už Gustav Meyrink. Ve Zlaté uličce totiž kdysi opravdu existoval dům, v němž bydlel jakýsi alchymista. Pak ale zmizel. Když se někdy zjeví, dá se v něm podle této pověsti překročit práh mezi viditelným a neviditelným světem. Komu se to povede, ocitne se v paralelním světě, některé verze pověsti hovoří o přesunu do středověké Prahy. Je to zajímavý a možná i trochu strašidelný příběh, na první poslech je však jasné, že jde skutečně jen o legendu. Nic takového jako dům, který se zjevuje jen někdy, existovat nemůže.
Pak je tu ale zápis v životopise císaře Karla IV. Vita Caroli je považován za jeden z nejdůležitějších historických zdrojů tehdejší doby, ze kterého historici čerpají dodnes. Jenže se v něm vyskytuje pasáž, nad kterou si dodnes lámou hlavu. Karel IV. jakožto vážený panovník sepsal do svého díla zejména faktické a historicky důležité věci. Zmiňuje se tam však také o jedné velmi podivné události. Karel IV. byl sice člověk velmi zbožný, věřil však v existenci skřítků obývajících Pražský hrad.
Podle jeho zápisu se to stalo jedné noci, kdy popíjel s Buškem z Velhartic. Císař se odebral ke spánku, když uslyšel kroky a smích. Když ale rozsvítil, nikoho neviděl. Pak ale spatřil, jak neviditelná ruka hází číší přes celou jeho komnatu. Číše se pak na druhé straně místnosti roztříštila. Karel IV. označuje tato stvoření jako skřítky obývající Zlatou uličku a Staré purkrabství, zmiňuje se o nich také jako o bůžcích míst. Bylo to zřejmě jen obrazné pojmenování, co ale těmi skřítky či nůžky mohl myslet?
Ve vší úctě k velkému panovníku, jakým Karel IV. rozhodně byl, je ale otázkou, zda s Buškem z Velhartic poněkud nepřebral a zda se mu celá tahle scéna jenom nezdála. Ale právě tato a další legendy, kterými je Zlatá ulička a její okolí opředeno, dali tomuto místu trochu zvláštní tajemný ráz. A lidé i dnes chodí na Pražský hrad, když padne tma, a hledají mizející dům či se snaží zaslechnout chichot malých skřítků, kteří to tu chrání. A je to kouzlo, které Pražskému hradu už nikdo nevezme.
Zpracováno na základě:
