Článek
Komentář k politické situaci a hodnocení současné vlády bych raději přenechal odborníkům, ale jako ekonom se přeci jen musím vyjádřit k ekonomické situaci země. Státní dluh je přes 200 tisíc korun na osobu, konkrétně asi 226 tisíc. Osobou zde není myšlen ekonomicky aktivní obyvatel naší země, ale každý její občan, tedy včetně všech seniorů, dětí i nemluvňat. Prakticky se tak dá říci, že čtyřčlenná rodina, rodiče a dvě děti, už dluží téměř milion korun. Jak dlouho by taková rodina musela pracovat, aby si na tento dluh vydělala?
Průměrná mzda v ČR činila v první čtvrtletí tohoto roku 41 265 Kč hrubého, což v přepočtu na čistou mzdu činí přibližně 33 až 36 tisíc korun podle toho, kdo z rodičů uplatňuje slevu na děti či další daňové slevy. Taková rodina si tak měsíčně vydělá přibližně necelých 70 tisíc korun čistého. Za rok to je 840 tisíc korun. Tedy ani za celý rok by rodina nevydělala na část státního dluhu, který na ni připadá. A to se nebavíme o nákladech na bydlení a život.
Zkrocení státního dluhu by mělo být prioritou číslo jedna. Nemohu si donekonečna půjčovat něco, co nejsem a možná ani nikdy nebude schopen splatit. To u běžných obyvatel vede k exekucím a insolvencím, u státu to může vést až k bankrotu.
Tím, že nominální mzdy rostou pomaleji, než jaká je výše inflace, neustále klesá reálná mzda českých občanů, tedy jejich životní úroveň klesá. Za vydělané peníze si toho mohou koupit stále méně a méně. Ti vysokopříjmoví z toho žádné větší problémy mít nebudou, ale ti, co mají mzdy nízké, pro ně může být takové snižování životní úrovně závažným problémem.
Stát by neměl hledat cesty, jak ušetřit na těch nejchudších, nesnižovat dávky potřebným, nesnižovat úroveň svých občanů uměle ještě víc. Měl by se zaměřit na ty, kteří mají příjmy vysoké a je tak na nich udělat krok správným směrem tak, aby byli se zemí v krizi solidární. Dále je zde spousta projektů, kde se dají hledat stejně kvalitní ale levnější řešení. Změny v rámci sociální politiky státu by měly být až tím posledním řešením.
Český stát je nyní v krizi jakou dlouho nepamatuje, po letech blahobytu a prakticky neměnných cen potravin přišlo zdražování i propad reálných mezd. A z této krize mohou stát dostat zase jen jeho obyvatelé a těm by se v této zemi mělo dobře žít, jinak nás to spolu se státním dluhem stáhne ke dnu.
Dělejme věci pro nás, pro lidi, nikoli pro mocenské zájmy, pro mecenáše. Jednou se nám to vrátí.
