Článek
V mém zaměstnání jsme měli kolegyni, která se snažila žít přírodně. Nepoužívala tak žádné kosmetické a hygienické přípravky. To znamená, že se ani nemalovala, což za problém nepovažuji. Naopak kvituji, že make-up nepoužívala. Žena je krásná i bez umělého zkrášlování. Jenže ona nepoužívala ani žádné deodoranty.
Pokud by se příliš nepotila, pak by v tom opět nebyl žádný problém. Jenže zápach potu se linul po celé kanceláři. Dokonce se kancelář, kde seděla ještě se dvěma kolegyněmi začala zavírat. Do té doby bylo zvykem, že dveře do jednotlivých průchozích kanceláří zůstávaly vždy otevřené, ale tohle opravdu nešlo. Když jste s ní byli byť jen pět minut v kanceláři, těšili jste se, až se nadýcháte čerstvého vzduchu. Moc dlouho u nás ale nevydržela a my tak mohli opět volně dýchat.
Tato kolegyně ale není ta, o které chci mluvit. Máme ještě jednu kolegyni. Je dokonce naší nadřízenou. Na první pohled byste neřekli, že je nečistotná, nebo že se nemyje. Vypadá upraveně, v kanceláři se s ní dá bez problémů vydržet. Problémem je ale toaleta. Pokud po ní jde někdo na WC, tak je to bez nadsázky očistec. A to stačí, když na onom místě vykoná jen malou potřebu.
S kolegyněmi jsme začali dodržovat to, že pokud je naše nadřízená na toaletě, pak tam nikdo dobrou půlhodinu raději nejde. Slabší povahy s tím měly několikrát velký problém. Máme tedy takový místní informační systém, kdy si předáváme informaci o tom, kdy byla naše nadřízená na WC.
Bývá pravidlem, že pokud někdo zapáchá, sám sebe cítit nemusí. To je i její případ. Jenže ona je schopná nám všem ještě vynadat, že když odcházíme z toalety, nepoužijeme osvěžovač vzduchu. Přitom ona ho po sobě nepoužije nikdy, takže je to prakticky nebezpečná zóna, ale nás za to peskuje.
Nikdo se jí neodváží nic říci. Má trochu výbušnou povahu, ale v jádru je to citlivá žena. Kdybychom jí to řekli, bude v první chvíli nepříčetná vzteky, bude nám všem nadávat, posléze jí to ale bude líto a rozpláče se. Nikdo tak nemá srdce na to jí cokoli říci. Jenže se to opravdu nedá vydržet.
Kolegyně si odskakují na toaletu v restauraci, kam jdou pro oběd, aby nemusely navštívit WC u nás v kanceláři. Stále dumáme nad tím, jak jí to jen říci tak, aby to všechno proběhlo v poklidu a nebyl z toho větší problém, než se může zdát. Říci jí to totiž musí pouze jeden z nás. A naše nadřízená má ve zvyku si pak na takového člověka zasednout a znepříjemnit mu každý den v práci.
Já na toaletu v práci nechodím už radši vůbec. Ale momentálně jsem v naší kanceláři jediný muž, takže dle kolegyň je mojí povinností to nadřízené říci a ušetřit toho je. Jenže já si myslím, že by to určitě od ženy vzala lépe než od muže. Kolegyním to ale nevymluvím. A musíme s tím něco udělat.
