Můj děda kdysi začal provádět na zámku. Když si oblékl vzácné brnění, dostal padáka

Dnešní důchodci si často stěžují, že toho v důchodu stihnou doma ještě míň než za svého produktivního života. Před pár lety to ale bylo úplně jinak. Mého dědu v důchodu chytl nový koníček. Byla jím literatura, zejména ta historická a naučná. Měl doma velké množství knih o našich největších památkách a přírodních zajímavostech. I já měl vždy rád historii a pamětihodnosti, takže jsem těmito knihami často listoval.

Děda nám pak vždy vyprávěl nové příběhy, které se v knihách dočetl. Chtěl nám povědět všechny detaily, které četl o druhé světové válce, nebo jak to vlastně bylo s tím a s tím šlechtickým rodem. Zámky a zejména hrady jezdil také hojně navštěvovat. Většinou ale sám. Babička nebyla v tomto ohledu příliš kulturně založená. A při těchto svých toulkách si zamiloval mimo jiné zámek Kačina.

Jednoho dne nám oznámil, že tam bude jezdit pravidelně a že si bude na tomto zámku přivydělávat jako průvodce. Byli jsme za něj nadšení, zároveň jsme byli zvědaví na to, jak to v tomto pokročilém věku zvládne. Chtěli jsme se na jeho výklad přijet podívat, ale nechtěli jsem jej stresovat jako nováčka, a tak jsme vyčkávali, až se v práci trochu otrká. Nakonec jsme ho tam vůbec nestihli.

Děda tam vydržel jen pár dnů, přestože s ním byl správce zámku spokojen. Provedl totiž něco, co by se dalo označit jako „mladická nerozvážnost“. Prohlídky zámku se mu zdály moc nudné, řekl si tedy, že by bylo vhodné je nějakým způsobem oživit. Do oka mu padlo vzácné brnění vystavené v jedné z místností zámku. Jaká by to asi byla pro návštěvníka podívaná, kdyby je prováděl průvodce v dobovém brnění, něco jako takový zámecký rytíř.

No ale ono nezůstalo jen u myšlenky. Děda si na sebe brnění skutečně oblékl a začal v něm provázet. Jakmile se to ale dozvěděla správa zámku, bylo zle. Bylo mu slušně vysvětleno, že není možné si takto vzácné brnění staré několik set let svévolně půjčovat a vystavovat jej možnému poškození během prohlídky. A to byl pro dědu konec jeho průvodcování na hradech a zámcích. Skončilo to stejně rychle, jako to začalo.

Nevím, kde se v dědovi zrodila tato myšlenka, ani odkud přišel takto ztřeštěný nápad, ale děda to i po letech považoval za správné oživení zámeckých prohlídek. Koneckonců je dnes velkou atrakcí, když na hradě nebo zámku provádí dobový rytíř, kostýmované strašidlo či místní vrchnost. Samozřejmě k tomu nemohou využít vzácné rekvizity, ale svým způsobem děda předběhl dobu.

I přes svůj vyhazov na svou zálibu v památkách nezapomněl a až do konce svého života hltal jednu knihu za druhou. Legračních historek z jeho života máme hned několik, ale tahle nám vždycky dokáže vykouzlit úsměv na tváři.