Článek
Abychom té osobě dali jméno, budeme jí říkat Vašek. S Vaškem jsem se poznal, když jsem nastoupil do nového zaměstnání. Byl to syn naší vedoucí, bylo mu kolem 25 let, já byl o pět let starší. Vzhledem k výkvětu ostatních kolegů, kteří až na výjimky moc rozumu nepobrali, jsme se s Vaškem velmi brzy spřátelili a stali se z nás velmi dobří kamarádi. Rozuměli jsme si a i dnes zpětně musím přiznat, že jsem v životě nepotkal nikoho, kdo by mi tak imponoval svou inteligencí. Vašek byl ten nejchytřejší člověk, co mi kdy zkřížil cestu.
A věděl to o sobě. Uvědomoval si, že nad ostatními doslova vyčnívá. Jak jsem se ale brzy měl dozvědět, trpěl bipolární poruchou. Bral na to léky, ale stejně se to u něj v pravidelných cyklech projevovalo. Jeho uvědomování si vlastní originality a inteligence se střídalo s návaly pocitů méněcennosti a zbytečnosti existence na tomto světě. To bylo doprovázeno přemítáními o možných způsobech dobrovolného odchodu z tohoto světa, které v některých situacích nabíraly reálné obrysy.
V průběhu oněch devíti měsíců se ta dobrá období zkracovala a prodlužovala se ta špatná, která s sebou postupně nesla absolutní rezignaci na život. V té době Vašek i několik týdnů nevycházel ze svého bytu. Nejhorší bylo, že mu nebylo jak pomoci. Člověk v takovém stavu apatie o žádnou pomoc nestojí. Potřebuje být prostě sám.
Když jsme se spolu po šesti měsících známosti odhodlali jet na pár dní poznávat krásy hlavního města Irska, Dublinu, a jeho okolí, vypadalo to, že by se to mohlo krásně stihnout v tom dobrém období. Cestou na letiště ale Vašek zjistil, že si léky na svoji nemoc zapomněl doma. Nebyl už čas se pro ně vracet. Situace se okamžitě změnila. Vašek začal být nervózní, začal se nadměrně potit. K takovým situacím docházelo, když se dostával do stresové situace, jeho tělo na to reagovalo nadměrným pocením. A takových situací bylo víc než dost. Vašek se potil třeba ve frontě na jídlo, mezi lidmi na Václaváku, nebo když jen neznal odpověď na otázku. Prostě skoro všude, kde byli lidé, kde musel na něco čekat, nebo se mu něco nelíbilo.
Snažil jsem se ho uklidnit, že to přece bez těch prášků zvládne. A skutečně. Asi těch pět dnů, co jsme tam byli, proběhlo naprosto v pořádku. Užívali jsme si krásy Dublinu a na jeho nemoc ani nepomysleli. Jenže jakmile jsme se vrátili, Vašek propadl těžké depresi, která byla nejdelší ze všech, které jsem zažil. Snažil jsem se jej kontaktovat prostřednictvím jeho bratra, ale jak jsem zjistil, trpěl něčím podobným a kontakt s cizími lidmi pro něj byl velmi stresující.
Po devíti měsících známosti se Vašek přestal ozývat úplně. Ozval se asi až po dalším půl roce s tím, že bychom si mohli jít někam sednout. A tak se i stalo. Viděli jsme se, popovídali si a všechno vypadalo v pořádku jako kdysi. Domluvili jsme se, že se určitě zase brzy uvidíme, protože to bylo fajn. Od té doby jsme se ale už nikdy neviděli. Vašek se už totiž nikdy neozval. Ani nevím, jestli je v pořádku, nebo jestli ještě vůbec mezi živými. Už je to více než pět let.
Bipolární porucha je těžká nemoc. Záleží ale na její formě. K jednomu z nejčastějších projevů nemoci patří právě střídání těchto dobrých a špatných období. I když víte, že to zase jednou přijde, stejně si budete vyčítat, zda jste tomu mohli nějak zabránit, nebo zda nemůžete něco udělat, abyste člověku, kterého máte rádi, pomohli.
