Článek
Ve Slovinsku jsme strávili dva dny. Chtěli jsme poznat přímořská městečka, která nejsou daleko od italských hranic. Hned po příjezdu jsem byl překvapen tím, že jsou tu všechny nápisy dvojjazyčně, z čehož italština byla často na prvním místě. Dokonce i názvy ulic tady byly pojmenovány nejprve italsky, teprve pak slovinsky, a často nesly jména slavných Italů.
Kamkoli jsme vešli, nezdravili nás nejprve slovinsky, ale odevšad byla slyšet italština, i od prodavačů a obsluhujících. To mě velice překvapilo. Nejenže sem jezdí Italové hojně na dovolenou, což upřímně nechápu, protože je tady podstatně dráž než v Itálii, ale dokonce jich tu spousta i žije. Je to vlastně taková malá Itálie. A já byl nad míru spokojen.
Když jsme se zastavovali v lékárně, žasl jsem na umem místního lékárníka, který dokázal se zákazníky komunikovat nejen ve slovinštině a angličtině, jak bývá zvykem, ale plynně s nimi hovořil i italsky a německy. Klobouk dolů.
Ze Slovinska jsme pokračovali lehce za hranice Chorvatska. Předpokládal jsem, že tady už italština bude pasé a že už ji tady nikde neuvidíme. Opak byl ale pravdou. I když jsme byli pár desítek kilometrů od hranic, stejně zde byly opět i názvy ulic v obou jazycích a nápisy na obchodech v italštině. Pravda je, že od místních tolik italština slyšet nebyla, ale turistů tu bylo také dost.
Oproti Itálii mají tyto dva státy jednu podstatnou nevýhodu. Potkáte zde Čechy, takže vaše anonymní dovolená může rychle skončit. V Itálii Čechy často nepotkáte, pokud netrávíte prázdniny v letoviscích, které mají Češi v oblibě, například v Bibione. Člověk si tak musel dávat pozor na jazyk.
Města, která jsme v obou státech navštívili, jako by vypadla z učebnice italské architektury. Kdyby člověk neslyšel Slovince a Chorvaty, kteří kolem nás často hlučně promlouvali, nepoznal by, že není v Itálii. Všude tam byly typické křivolaké uličky italských starých měst, zvonice a věže jako z Benátek, malebná náměstíčka, italské aperitivy.
Pravda, jediné, co naznačovalo, že v Itálii nejsme, byly ceny. Bylo tu dražší úplně všechno. Restaurace, bary, potraviny v supermarketech. A hlavně ta pizza. Oproti Itálii byla dražší dvojnásobně, často i trojnásobně, a vůbec nevypadala jako pravá italská pizza. Přibližovala se spíše pizze tak, jak se dělá ve většině pizzerií u nás. Jediné, co tu snad bylo levnější, bylo točené pivo. To má prostě Itálie dražší.
Z jedné situace jsem dokonce málem vyskočil z kůže. Byli jsme ubytováni v kvalitním hotelu, kde se nás jeden místní zaměstnanec anglicky zeptal, odkud jsme. Na naši odpověď, že jsme z Prahy, reagoval v překladu slovy: „Aha, Slovensko.“ To na mě bylo opravdu moc.
I když byla města v obou státech opravdu moc krásná, já zůstanu věrný své milované Itálii. I samotní Italové jsou mnohem milejší a pohostinnější než všichni, koho jsme na naší cestě těmito státy potkali.
