Článek
Olga Hepnarová se narodila v Praze roku 1951. Už během studia na základní škole nebyla schopná komunikovat se svými spolužáky, ale ani s učiteli. Již tehdy totiž měla psychické problémy. Podstoupila dokonce léčbu na psychiatrii. Jenže pak základní školu zdárně dokončila, studia následně zakončila obdržením výučního listu z oblasti knihařství.
Hepnarová to ale v mládí neměla jednoduché. Jiná než heterosexuální orientace byla v té době pro veřejnost tabu. A tak s ní Hepnarová bojovala. Později však vyšlo najevo, že byla bisexuálkou, která udržovala intimní vztahy s oběma pohlavími.
Ač měla v mládí s rodiči dobré vztahy, přestávala se s nimi po vyučení stýkat, až s nimi kontakt prakticky ukončila. Jenže už v té době cítila nenávist k celé společnosti a nespravedlnost, které se na ní společnost dopouštěla. V roce 1970 se zápalnou lahví pokusila podpálit usedlost svého otce. Nájemníkům, kteří v té době na usedlosti pobývali, se ale podařilo oheň včas uhasit. Kdyby tenkrát neměli takové štěstí, mohli tam uhořet i spolu s mladší sestrou Hepnarové.
Už tady se projevila psychická labilita této nevyrovnané ženy. Protože ale nebyla v kontaktu s rodinou, o jejím zhoršujícím se stavu nikdo nevěděl a ze žhářského útoku nebyla ani podezírána. Po tomto nevydařeném pokusu ale začala Hepnarová plánovat pomstu celé společnosti, ke které sebrala odvahu o tři roky později.
Hepnarová byla zoufalá. Myslela si, že proti ní stojí celý svět. Ale nechtěla se smířit s tím, že by svůj život ukončila pouhou sebevraždou. Chtěla se pomstít a přemýšlela o mnoha způsobech, jak toho docílit. Uvažovala o střelbě na Václavském náměstí, o vyhození do povětří místa, kde bude mnoho lidí, nebo dokonce o vykolejení vlaku. Nakonec ale kvůli náročnosti provedení předchozích možností zvolila pro ni ten nejjednodušší způsob. Najet do lidí automobilem. Pracovala totiž řadu let jako řidička.
V červenci 1973 shodila ze srázu svůj osobní automobil a vypůjčila si automobil nákladní. Napsala dopis, ve kterém popsala motiv svého činu a ten poslala do redakcí hned dvou tehdejších tištěných periodik. Vybrala si zastávku Strossmayerovo náměstí a v odpoledních hodinách tam najela do lidí čekajících na tramvaj. Těch tam v tu chvíli stálo kolem třiceti. Výsledkem jejího hrůzného činu bylo osm mrtvých a šest vážně zraněných lidí.
Hepnarová se nechala zatknout, na svůj čin byla pyšná. Vinná se však necítila. Podle ní za všechno nesla odpovědnost společnost, která se k ní chovala krutě. Duševní porucha se u ní při vyšetřování neprokázala, a tak byla Hepnarová odsouzena k trestu smrti. V březnu 1975 pak byla jako poslední žena v historii Československa oběšena.
Přestože od jejího nevídaně krutého činu uplynulo již více jak půl století, z příběhu Olgy Hepnarové mrazí dodnes.
Zpracováno na základě:
