Článek
Skenery fungují na jednoduchém principu. Svoji členskou kartičku oskenujeme a systém nám vybere vhodný skener. Pak už jen stačí každou položku nákupu naskenovat a u samoobslužných pokladen nemusíme z košíku nic vyndávat. Jen zaplatíme nákup, který jsme si sami naskenovali. Na první pohled jasné usnadnění. Ale je tomu tak vždy?
První problém nastává u váženého ovoce a zeleniny. V obchodem, kde si ho lidé váží sami, nám to starosti nepřidělá. Prostě jen zvážím, nalepím na produkt a oskenuji. Jenže v prodejnách, kde se zboží váží až u pokladny, to problém být může. Je tu totiž někde váha, kde to musím zvážit, abych si měl co oskenovat. Jenže najít takovou váhu je někdy problém, často je i vypnutá, a musím přivolat někoho z obsluhy, kdo mi s tím pomůže.
Obdobný problém na nás čeká u pečiva. Kód z pečiva si musím naskenovat ihned na oddělení pečiva. Když na to zapomenu a chci jej doskenovat později, musím se na oddělení vracet třeba i přes celý obchod.
Když se dostaneme před pokladny, člověk by řekl, že má to nejhorší za sebou. Jenže to nejhorší nás teprve čeká. Před pokladnami si člověk uvědomí, že nějakým nedopatřením nemusel všechno řádně naskenovat. Na řadu tak přichází kontrola košíku a skeneru. Cílem je zjistit, zda obsah košíku odpovídá nákupu ve skeneru. To při velkém nákupu nemusí být legrace. Nedá se ale nic dělat. Člověk nemůže riskovat, že by šel k pokladnám s něčím, co nenaskenoval. Stres, abych všechno řádně naskenoval a zkontroloval, vzrůstá.
Jenže někdy člověk pospíchá, nebo si před pokladnami ani neuvědomí, že si měl svůj košík nejprve zkontrolovat. Někdy se to prostě může stát. Z nepozornosti na něco zapomenu, či mi tam partner, partnerka nebo děti vloží něco, o čem ani nevím. A teď najednou stojím před pokladnou, aniž bych provedl kontrolu, a snažím se naskenovaný nákup zaplatit. Doufám v to, že zrovna dnes, kdy jsem si nákup pořádně nezkontroloval, neskočí na monitor pokladny informace o kontrolním nákupu. Z toho stresu člověka až někdy polije horko.
A je to tady. Kontrolní nákup. Stres a nervozita jsou na maximu. Přichází prodavačka, která naskenuje určitý počet položek v určité hodnotě, aby zjistila, zda mám z tohoto vzorku vše naskenováno. V duši se modlím, aby tam nebyl žádný problém, protože kdyby prodavačka přišla na nějakou položku, kterou jsem nenaskenoval, mohlo by to být docela nemilé.
Já vím, že jsem tu položku ukrást nechtěl. Jen jsem ji zapomněl naskenovat. Ale jak to budu prodavačce, která se na mě bude koukat skrz prsty, vysvětlovat? Když budu mít nákup za dva tisíce a nenaskenovanou budu mít jednu kostku droždí, tak to asi obhájím. Co když ale zrovna zapomenu naskenovat třeba dárkovou lahev alkoholu za pět set? Uvěří mi někdo, že nejsem zloděj? Z principu a z povahy věci na mě pokladní bude jako na zloděje pohlížet. Mně se nervozitou bude třást hlas a možná se mi rozklepe i ruka. To mi na důvěryhodnosti moc nepřidá.
Když pak z obchodu vyjdu bez pokuty, budu rád. Venku se pak při uklízení nákupu do papírových tašek neubráním vnitřní otázce, zda mi ten stres, nervozita a ponížení za to usnadnění nákupu stálo. Příště půjdu radši ke klasické pokladně.
Zpracováno na základě vlastní zkušenosti.
