Článek
Stanislav Jelínek starší, tak se skutečně seriálový Brůna z majora Zemana jmenoval, sloužil na začátku 20. století u armády. Už tady se ale u něj projevily psychické problémy a on byl propuštěn. Důvodem mělo být těžké neuropsychické onemocnění. Není jasné, zda o tom jeho manželka Marie vůbec věděla. Když se jim pak narodil vytoužený syn, postihla celou rodinu v jeho dětství velká tragédie. Mladý Slávek dostal obrnu. Přestože to však vypadalo, že již nikdy nebude chodit, poměrně rychle se z toho dostal. Většinu života sice chodil s berlí a napadával na jednu stranu, v ničem zásadním mu ale jeho onemocnění nevadilo.
Jelínkovi měli problémy se svými sousedy z obou stran. Došlo tam dokonce k několika potyčkám, rodina Jelínkova ale trvala na tom, že jsou to právě sousedé, kteří jim ztrpčují život. Celá věc dospěla až k tomu, že otec rodiny obehnal celý jejich pozemek tři metry vysokým plotem, aby je sousedé neviděli a oni aby nemuseli koukat na ně.
Ve spisech StB, které vznikly po vraždě, se objevuje ale i další poněkud znepokující teze. Podle tehdejší bezpečnosti existovala reálná možnost, že syn Stanislav mladší měl intimní styk se svou vlastní matkou, když mu bylo šestnáct nebo sedmnáct let. Otec na to ale přišel, a to způsobovalo mezi manželi rozbroje.
Z mladého Slávka vyrostl velmi inteligentní a vysokoškolsky vzdělaný člověk, který tři roky pracoval v Moskvě a následně spolupracoval v Československu na tajném výzkumu. Vystudovanou měl totiž jadernou fyziku. A přestože bylo Slávkovi v době vraždy již 37 let, stále bydlel u rodičů a neměl žádnou přítelkyni.
Situace začala eskalovat v době, kdy Jelínek starší při potyčce jednoho ze svých sousedů pobodal. Byl kvůli tomu předvolán na policii a jeho psychické problémy se tím prohloubily. K hrůznému činu došlo v noci, která předcházela dni, ve kterém mělo být rozhodnuto o jeho trestu. Jelínek se podle tehdejší verze tak bál, jak celá věc dopadne, že se z toho pomátl. Řekl, že by bylo lepší, aby byli všichni mrtví. Nejprve zabil svou manželku a založil v domě požár, pak donutil syna, aby se podřezal a skočil do studny. Následně pak udělal on to samé.
Jediný, kdo incident přežil, byl právě syn Stanislav Jelínek mladší. Jenže v jeho výpovědích nacházely vyšetřovatelé jednu nesrovnalost za druhou. Slávek totiž nejprve tvrdil, že ho museli napadnout sousedé. Když mu to ale policisté vyvrátili, svedl vinu na otce. Tvrdil, že ho otec podřezal a shodil do studny. Ani to ale nebyla pravda. Ve skutečnosti si nejmladší Jelínek musel poranění způsobit sám. Vzhledem k malé šířce studny nebylo ani možné to, aby otec skočil do Studny až za Slávkem. Byla totiž tak úzká, že šanci na přežití měl pouze ten, který do ní skočil jako druhý, ten první byl odsouzen k smrti. Pokud tedy Stanislav Jelínek mladší ve Studni skutečně byl, skočil tam až po svém otci.
Vyšetřovatelé sice nakonec věc uzavřeli a jako viníka označili otce, avšak tato fakta svědčí o tom, že všechno mohlo být tenkrát jinak. I Stanislav Jelínek mladší totiž trpěl psychickou poruchou. Krátce po vraždě se na čas ocitl na psychiatrii, následně pak existovala svědectví o jeho nepříliš vhodném chování. Nedokázal totiž vyjít s lidmi. Na nadřízené si v práci neustále stěžoval, podřízené dokonce šikanoval a vyhrožoval jim nožem.
Kvůli své labilitě pak skončil jako knihovník. Smrt si pro něj přišla v roce 2002, kdy dostal infarkt. Případ Studna tak byl sice uzavřen, ale řada nesrovnalostí fascinuje vyšetřovatele dodnes.
Zpracováno na základě:
